Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 459/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIFER s. r. l, sídlem Via Maestri del Lavoro 1, Finale Emilia, Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. -463, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Jiřího Musila,jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a 38 odst. 2d (dále jen "").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Návrhem ze dne 21. 11. 2021 se vedlejší účastník domáhal, aby věc vedená Okresním soudem v Rakovníku pod sp. zn. byla podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Liberci. Okresní soud v Rakovníku předložil návrh Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který napadeným usnesením předmětnou věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nesplňuje zákonné náležitosti definované v , neboť neobsahuje odůvodnění, ani ve výroku neuvádí zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že místní příslušnost se v dané věci nadto řídí přímo použitelnými předpisy práva Evropské unie, tedy nařízením č. 1215/2012 Evropského parlamentu a Rady (EU), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), nikoliv vnitrozemským jednoduchým právem. Podle stěžovatelky je tedy otázkou, zda je za této situace delegace místní příslušnosti podle vůbec přípustná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

6. Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. K Ústavní soud již v minulosti judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z příslušnosti obecného soudu účastníků řízení, když upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantními pro to mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v a násl. , v nichž se promítá ústavní zásada zakotvená v y, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro ni dány mimořádné důvody [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2010

sp. zn.

(N 218/59 SbNU 159), ze dne 15. 11. 2001

sp. zn.

(N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 7. 10. 1996

sp. zn.

(N 97/6 SbNU 201), všechna uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Podle platí, že o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.

9. Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že návrh vedlejšího účastníka na přikázání věci byl doručen Okresním soudem v Rakovníku stěžovatelce, která podáním ze dne 8. 12. 2021 sdělila, že se k návrhu věcně nevyjadřuje, neboť má obecně za to, že není dána příslušnost tuzemských soudů.

10. Z uvedeného je zřejmé, že vrchní soud postupoval v souladu s , když návrhu vedlejšího účastníka, jemuž nikdo neodporoval, vyhověl, aniž by výrok o přikázání věci Okresnímu soudu v Liberci odůvodnil. Stěžovatelka totiž k důvodům návrhu vedlejšího účastníka, spočívajícím v hospodárnosti řízení, v již proběhlém jednání před Okresním soudem v Liberci dne 28. 2. 2017 a v nároku opírajícím se o stejnou smlouvu uzavřenou mezi týmiž účastníky jako ve sporu projednávaném Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. , ničeho neuvedla.

11. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že místní příslušnost vnitrostátního soudu v případě s mezinárodním prvkem, na který se aplikuje nařízení Brusel I bis, je v daném případě upravena přímo výlučně tímto nařízením, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 5. 2021 č. j. -392 odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2018 č. j. -316, jímž bylo mimo jiné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 9. 2018 č. j. -267 ve výrocích o mezinárodní a místní příslušnosti. Nejvyšší soud měl dovolání stěžovatelky za přípustné pro řešení otázek týkajících se určení mezinárodní příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis za situace, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby obchodního zástupce, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Podle Nejvyššího soudu v posuzované věci není konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis dostatečně přesně a určitě projeven a jejich smluvní ujednání není v tomto směru jednoznačné. Není tudíž splněna základní podmínka vyplývající z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a proto nelze mezinárodní příslušnost dle tohoto ustanovení založit.

12. Nesouhlasí-li stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu, který se v citovaném usnesení zabýval i otázkou aplikace čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis., a vysvětlil, že mu nevznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), neboť odpověď na otázku výkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis byla objasněna judikaturou Soudního dvora (jde tedy o tzv. acte éclairé), měla své námitky uplatnit v ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu, což podle obsahu vyžádaného spisu neučinila. V řízení o ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o přikázání věci místně příslušnému soudu se za výše uvedené procesní situace Ústavní soud námitkami stěžovatelky týkajícími se otázky nedostatku příslušnosti soudů České republiky zabývat nemůže, podotýká však, že se touto otázkou zabýval v usnesení ze dne 23. 7. 2019

sp. zn.

, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu, který s odkazem na svou vlastní judikaturu i na judikaturu Soudního dvora mimo jiné vysvětlil, že krajský soud nepostupoval v rozporu s existující judikaturou, pokud posoudil otázku příslušnosti soudu podle nařízení Brusel I. bis tak, že příslušnost je v dané věci dána ve prospěch země, kde se nachází místo poskytnutí služby, tedy České republiky. Taktéž ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 9. 3. 2022 s obdobnou argumentací, jako v nyní posuzované věci, byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2022

sp. zn.

.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu