Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 629/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. -622, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2021 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. září 2020 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. c) , neboť jako jednatel obchodní společnosti, která byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen ""), v úmyslu neoprávněně vylákat pro tuto společnost výhodu na dani zahrnul do daňového přiznání pro rok 2017 daňové doklady na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění pořízeného v době, kdy již přijaté plnění nebylo součástí majetku společnosti, neboť společnost je prodala německému odběrateli. Tímto jednáním způsobil stěžovatel škodu České republice ve výši 1 032 558 Kč, za což mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody ve výši dvou let se zkušební dobou v délce dvou let.

3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které bylo Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítnuto podle § 256 trestního řádu. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele však krajský soud zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli tentýž trest odnětí svobody a současně stěžovateli dále uložil peněžitý trest v počtu padesáti denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.

4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jeho věc byla vypořádána v souladu s daňovými předpisy včetně sankčních ujednání a je tedy nadbytečné ho trestat ještě v trestním řízení. Stěžovatel využíval účetní a daňové poradenství, avšak obdržel nepřesnou informaci od účetní, čímž došlo k vytýkanému jednání.

6. Stěžovatel dále uvádí, že nebylo dodrženo pravidlo in dubio pro reo, neboť orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z důkazů v jeho neprospěch.

7. Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho případě mělo být přihlédnuto k zániku trestnosti z důvodu tzv. účinné lítosti, avšak soudy argumentovaly tím, že jednání stěžovatele nebylo dobrovolné, tudíž k zániku trestní odpovědnosti dojít nemohlo. Stěžovatel poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jež lze aplikovat i na jeho případ.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předně podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze opakováním obhajoby uplatňované v řízení před soudy, přičemž všechny námitky stěžovatele byly beze zbytku vypořádány v průběhu trestního řízení. V dovolacím řízení se jimi zabýval podrobně Nejvyšší soud, přičemž na jeho závěry lze odkázat, neboť stěžovatel k uvedeným námitkám nepřidává ústavněprávní argumentaci.

10. Nikoli každé jednání, které se ukáže být nerozumným, nehospodárným nebo dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva. Ústavní soud plně respektuje [jak to podrobně rozvedl např. v nálezech ze dne 29. 4. 2014

sp. zn.

(N 72/73 SbNU 315) a ze dne 11. 6. 2018

sp. zn.

(N 107/89 SbNU 579)], že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci (y). Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe ( ). Dle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, bylo-li možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo nedosahuje-li posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. V posuzované věci však nelze uzavřít, že by se jednání stěžovatele vymykalo "běžným" standardům chování naplňujících předmětnou skutkovou podstatu. Předně je nutno zdůraznit, že stěžovatel jednal úmyslně s cílem se obohatit, byť to popírá, avšak z důkazního materiálu je tato skutečnost zřetelná (důkaz výpisem z datové schránky ze dne 25. 10. 2017, z něhož vyplývá, že stěžovatel do daňového přiznání k za zdaňovací období září 2017 zahrnul daňové doklady, ačkoliv věděl, že vozidla byla ještě před datem registrace k uvedené dani prodána do Spolkové republiky Německo, jak vyšlo najevo v průběhu dokazování před okresním soudem). Tvrzení stěžovatele byla též vyvrácena svědeckou výpovědí jeho účetní, která popřela, že by stěžovateli sdělila nepravdivé informace o odpočtu daně z přidané hodnoty. V případě stěžovatele tak nelze dospět k závěru o vhodnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

11. Stěžovatel dále namítá porušení pravidla in dubio pro reo. Uplatnění principu presumpce neviny (y) a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je však namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V případě stěžovatele však k takové situaci nedošlo, neboť soudy dospěly k jednoznačnému závěru o jeho vině, a tudíž nebylo možno toto pravidlo uplatnit.

12. Stěžovatel se svou poslední námitkou domáhá určení, že trestnost jeho jednání zanikla účinnou lítostí, čemuž však soudy nepřisvědčily, neboť podle je zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí možný v případech, kdy pachatel jedná dobrovolně. Této otázce se Nejvyšší soud věnoval podrobně (s. 9 až 12 napadeného usnesení), přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč k zániku trestní odpovědnosti stěžovatele účinnou lítostí dojít nemohlo. Ústavní soud podotýká, že v případě nerespektování zákonných pravidel o zániku trestní odpovědnosti připadá v úvahu porušení y, avšak zároveň je nutno vycházet ze skutkových zjištění učiněných zejména v hlavním líčení a ze způsobu hodnocení důkazů v tomto řízení. Soudy své závěry řádně odůvodnily v návaznosti na zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů, čímž je vyloučena libovůle v jejich rozhodování. Uvedené závěry, které se vypořádávají i s judikaturou k institutu účinné lítosti, se nejeví jako extrémní, a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.

13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2022

Josef Fiala, v. r.

předseda senátu