Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2828/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Věry Váchové a Moniky Váchové, zastoupených Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem K Lesu 756, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. -529, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021 č. j. -416, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2021 č. j. -517, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 8. 2020 č. j. -377 a Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019 č. j. -273, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatelky v ústavní stížnosti navrhly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle a d a y.

II

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 9. 7. 2019 č. j. -273 rozhodl ve věci žalobkyň (dále jen "stěžovatelek") proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "žalovaná") o zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 2 923 488 Kč s příslušenstvím o dovolání žalované tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018 č. j. -248 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit každé ze stěžovatelek částku 255 338 Kč (výrok I. a II.) a zamítl žalobu v části, v níž se každá z nich domáhala zaplacení další částky 825 491 Kč a úroku z prodlení (výrok III. a IV.). Mimo jiné poukázal na to, že v mezidobí byl restituční nárok stěžovatelek od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu uspokojen na základě předchozích rozsudků soudů obou stupňů v tam uvedené výši, připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a ve zbytku žalobu zamítl.

Městský soud v Praze napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem odvolání stěžovatelek proti vyhovujícím výrokům soudu prvního stupně o věci samé odmítl (výrok I.) a proti zamítavým výrokům potvrdil (v části výroku II.), když vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právními závěry, neboť ten zcela dostál závazným právním názorům vyplývajícím z rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

a Nejvyššího soudu sp. zn. . Obdobně poukázal na přiléhavou úvahu soudu prvního stupně ohledně stěžovatelkám přisouzené finanční náhrady, a to při zohlednění jejích ("slabšího") vztahu k odňatému pozemku a srovnání s obdobnými případy náhrad podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud konečně uzavřel s tím, že se žalovaná nemohla s vyplacením zvýšené náhrady podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), která zůstala předmětem tohoto řízení, dostat do prodlení ve smyslu o. z.

Nejvyšší soud druhým napadeným rozsudkem (tj. rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. -529) dovolání stěžovatelek odmítl. V prvé řadě tak učinil pro nedostatek jejich subjektivního oprávnění (legitimace) podle věta první a , neboť jím částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu, již potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. o věci samé, žádná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla. Dovolání stěžovatelek proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil zamítavé výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, pak odmítl pro nepřípustnost podle a Nejvyšší soud s odkazem na obsáhlou judikaturu vlastní i Ústavního soudu podrobně poukázal na to, že soudy obou stupňů zohlednily všechny individuální okolnosti souzené věci, čemuž také odpovídá přisouzená náhrada a žádné výjimečné individuální okolnosti dané věci, které by odůvodňovaly ještě další navýšení soudy přisouzené peněžité náhrady, v řízení zjištěny nebyly; není proto opodstatněný požadavek stěžovatelek na to, aby peněžitá náhrada byla stanovena nad částku odpovídající 7,5 násobku peněžité náhrady podle ve spojení s zákona o půdě. K nesouhlasným námitkám stěžovatelek, že jim nebyl přiznán úrok z prodlení Nejvyšší soud (stejně jako soudy obou stupňů) odkázal na závěr svého předchozího rozsudku ze dne 9. 7. 2019 č. j. -273 a pro úplnost připomněl bod 54. z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017

sp. zn.

, v němž v souzené věci dovodil, že "obecné soudy se tak s otázkou úroků z prodlení vypořádaly náležitým způsobem a v této části nelze jejich rozhodnutím z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a že rozsudky Nejvyššího osudu sp. zn. a , na které stěžovatelky odkázaly, se týkají jiného nároku a s ohledem na odlišnou zákonnou úpravu je v dané věci nelze použít".

III

Stěžovatelky v obsáhlé ústavní stížnosti především popsaly dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a mimo jiné také poukázaly na délku řízení. Podrobně připomněly dosavadní vlastní argumentaci, komentovaly rozhodnutí soudů, jejichž výklad § 28a zákona o půdě je výsledkem přepjatého formalismu a přisouzená náhrada je náhradou symbolickou, která neodpovídá současným cenám nemovitostí a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

.

IV

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je povinen nejprve zkoumat, zda návrhy na zrušení rozhodnutí splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejich projednání stanovené .

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019 č. j. -273 je z petitu ústavní stížnosti a z průběhu řízení před civilními soudy zřejmé, že stěžovatelky napadají v této části návrhu rozhodnutí zrušovací, které nebylo rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovatelkám zákon k ochraně jejich práva poskytuje, nepřípustnou (srov. ).

Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené splňuje petit ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. -529, dále proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021 č. j. -416, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2021 č. j. -517, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 8. 2020 č. j. -377.

Ústavní soud úvodem konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v této části představuje polemiku se závěry civilních soudů, které se mimo jiné opírají o jasnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelek nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci dotčených právních předpisů, odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu. Pozornost věnovaná jednotlivým výše připomínaným otázkám je dostatečná, jasná a nepřehlédnutelná. Ústavní soud proto za dané právní a věcné situace nemůže konstatovat ani nepředvídatelnost dotčených soudních rozhodnutí. Současně také Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Na tomto konstatování nic nemění ani hodnocení stěžovatelek, že po dlouholetém proběhlém řízení "nemají nic", neboť jak vyplývá z průběhu řízení a jeho výsledků, stěžovatelky se domohly v příslušných výrocích uvedených částek.

Ústavní soud konstatuje, že v argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze je provedeno velmi podrobné popsání a zhodnocení všech rozhodných skutečností [včetně čistě právního ("slabšího") vztahu stěžovatelek k podílu na pozemku, jakož i postupu a jednotlivých kroků stěžovatelek ve věci] a z něj dovozeného 7,5 násobného navýšení finanční náhrady, které s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci splňuje hlediska přiměřenosti a rozumnosti. Obdobně Ústavní soud považuje za jasnou a jednoznačnou argumentaci všech civilních soudů ve věci úroků z prodlení. V této souvislosti nemůže Ústavní soud nezmínit výše uvedený přiléhavý odkaz na vlastní v souzené věci již dříve vydaný nález

sp. zn.

, z něhož jasně vyplývá, že s touto otázkou se civilní soudy vypořádaly náležitým způsobem, z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout; rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a , na které stěžovatelky odkazují, v dané věci nelze použít.

Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu