Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 541/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michalem Víškem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 16/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. -2619, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020 č. j. -2381 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020 č. j. -2277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl společně s dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) . Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl z podnětu státní zástupkyně zrušen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině pod bodem I. a ve všech výrocích na tento výrok obsahově navazujících a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d (dále jen " ").

Stěžovatel namítá, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu uložil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") je nepřiměřeně přísný, což je důsledkem neužití moderačního ustanovení , odst. 6 a popř. i odst. 5 . Má za to, že s výjimkou zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze se trestní soudy dostatečně nevyrovnaly s diskrecí podle ustanovení , čímž porušily svou povinnost ukládat přiměřené sankce. Uvádí okolnosti týkající se prostředí, ze kterého pochází, a své životní situace, zejména pak upozorňuje na své dluhy, kvůli kterým měl trestnou činnost páchat. Tvrdí, že jde o takový souhrn polehčujících okolností, které se v dané kvalitě a kvantitě běžně nevyskytují. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle , a trestním soudům vytýká, že řádně neodůvodnily, proč se touto okolností nezabývaly. Stěžovatel dále brojí proti tomu, jakým způsobem Nejvyšší soud ve svém usnesení odůvodnil právní kvalifikaci stíhaného skutku, resp. jakým způsobem vyložil pojmy "pěstování" a "vypěstování".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že nepředstavuje vrchol soustavy trestních soudů ( a y) a v zásadě nedisponuje oprávněním bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace běžného zákonodárství, patří mezi úkoly trestních soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti údajně nepřiměřenému uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v a násl. . K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s možností výjimečného postupu podle , resp. že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o tom, že v případě stěžovatele takový postup není na místě. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 16-17 rozsudku vrchního soudu, kde sice poměrně stručně, avšak dostatečně srozumitelně vysvětlil důvody, pro které nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.

Vrchní soud zde správně podotkl, že postup podle nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující polehčující okolnosti, přičemž ve stěžovatelově případě neshledal žádnou okolnost natolik intenzivní a závažnou, že by výjimečně snižovala závažnost spáchaného činu. Odvolací soud připomněl, že nelze odhlížet od rozsahu nelegální produkce drogy, na níž se stěžovatel podílel a která několikanásobně převyšovala velký rozsah ve smyslu . Odvolacího soud nepřehlížel ani poměry obžalovaných (včetně stěžovatele), které však nevyhodnotil jako zvlášť tíživé.

Na argumentaci odvolacího soudu navázal na č. l. 26-27 a 34 svého usnesení Nejvyšší soud. Upozornil na skutečnost, že ani sám stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti týkající se přímo trestné činnosti, za níž byl uznán vinným, kvůli kterým by bylo nutno uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud přihlédl k poměrům, na něž stěžovatel upozorňuje i v ústavní stížnosti, avšak nepřiznal jim takový výjimečný význam, který jediný by mohl odůvodnit aplikaci a vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Ústavní soud nenalezl nic, co by mohl argumentaci Nejvyššího soudu vytknout, zvláště když na ni stěžovatel v podstatě nijak nereaguje a omezuje se toliko na vyjádření opačného názoru. Bez výhrad lze akceptovat zejména závěr Nejvyššího soudu, že řešení dluhů pachatele pácháním trestné činnosti nelze z hlediska společnosti akceptovat a opačný přístup by významným způsobem popíral preventivní působení trestního práva, resp. uloženého trestu.

Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatele týkající se způsobu, jakým Nejvyšší soud vyložil pojmy "pěstování" a "vypěstování", resp. jak odůvodnil právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Nejvyšší soud své právní závěry podložil podrobnou argumentací (srov. č. l. 23-25 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel na ni reaguje v jediném odstavci, ve kterém se omezuje na pouhé vyjádření nesouhlasu, aniž by byl tento nesouhlas opřen o jakoukoli právní argumentaci. Ústavní soud proto na uvedenou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v plné míře odkazuje, neboť v úvahách Nejvyššího soudu neshledal žádnou logickou vadu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu