Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1850/2024

21 Cdo 1850/2024-185

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 44, proti žalované EUROVIA CZ, a.s. se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa č. 1581/2, IČO 45274924, zastoupené Mgr. Bc. Ladislavou Koňák Jasanskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavojova č. 1729/8a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. -429, takto:

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 19. 11. 2019 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „ve smyslu , v platném znění“, neboť poté, co žalobce ke dni 25. 10. 2019 odvolala z pracovního místa ředitele závodu (závod XY), pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 26. 3. 2020 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že z pracovního místa vedoucího závodu nebyl řádně odvolán, neboť e-mail ze dne 25. 10. 2019, jímž žalovaná k tomuto odvolání přistoupila, nebyl opatřen uznávaným elektronickým podpisem a žalobce ani nevyslovil souhlas s tímto způsobem doručování. Sdělení obsažené ve výpovědi, že pro něj zaměstnavatel nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, není pravdivé, neboť v době, kdy byla žalobci doručena, sám žalobce vedl v pozici ředitele závodu několik výběrových řízení na pracovní místa, která by jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci odpovídala (např. pozice stavbyvedoucího).

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že z pozice ředitele závodu byl žalobce odvolán rozhodnutím zaměstnavatele ze dne 24. 10. 2019, které bylo žalobci v písemné podobě doručeno na adresu XY, kde se žalobce zdržoval po dobu své dočasné pracovní neschopnosti. Uvedený dokument žalobce odmítl převzít. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tvrzením žalobce, že vůči žalobci nesplnila nabídkovou povinnost vyplývající ze . Pro žalobce, který do té doby zastával vrcholnou manažerskou pozici, neměla práci odpovídající jeho kvalifikaci. Navíc vycházela z tvrzení žalobce, který na schůzce se zástupci žalované dne 18. 10. 2020 sám uvedl, že „nebude vykonávat ve společnosti žádnou nižší pozici“.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. -345, zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci doručena dne 19. 11. 2019, je neplatná (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám advokátky Mgr. et Bc. Ladislavy Koňák Jasanské na náhradě nákladů řízení 54 450 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované jako ředitel závodu XY, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o možnosti odvolání žalobce z tohoto vedoucího pracovního místa a možnosti vzdání se vedoucího pracovního místa žalobcem a že dne 24. 10. 2019 bylo žalobci v místě jeho bydliště zaměstnankyněmi žalované E. K. a P. S. doručováno odvolání z funkce ředitele závodu (žalobce od svědkyně K. u převzal, po zběžném přečtení ji vrátil svědkyni, která ji před žalobcem položila na skříňku a obě svědkyně následně učinily záznam o odmítnutí převzetí písemnosti žalobcem). Na základě těchto zjištění učinil závěr o řádném doručení y o odvolání z vedoucího pracovního místa, neboť žalobce převzetí y odmítl ( ). K otázce splnění nabídkové povinnosti podle žalovanou vyšel ze zjištění, že žalobce odmítl jednat „o svém budoucím působení ve společnosti“ s nadřízeným J. a dne 19. 11. 2019 „při jednání s generálním ředitelem B. sdělil, že o nižší pozici, než je ředitel závodu, nemá zájem, generální ředitel mu již přeřazení na nižší pracovní pozice ani nenabízel, neboť požadoval jeho stanovisko za odmítnutí návrhu“, a že dne 19. 11. 2019 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „u žalované byly volné pouze pracovní pozice stavbyvedoucího, stavebního mistra a stavebního strojníka a vzhledem k tomu, že tyto pracovní pozice považoval žalobce za podřadné a odmítl toto pracovní zařazení, žalované nezbylo než po dobu výpovědní doby postavit žalobce na překážky dle ust. zák. práce a následně žalobci předat výpověď z pracovního poměru dle zák. práce“, a proto „žaloba není po právu“.

5. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. -429, řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 869,43 Kč k rukám advokátky Mgr. et Bc. Ladislavy Koňák Jasanské (výrok III). Odvolací soud odmítl námitku žalobce o nedostatečném skutkovém vymezení důvodu výpovědi; „z obsahu a samotného textu výpovědi je … jednoznačné, že žalovaná dala žalobci výpověď právě z důvodu fikce nadbytečnosti, tj. dle § 73a odst. 2 zák. práce ve spojení s § 52 písm. c) zák. práce“ a „pouhá skutečnost, že žalovaná ve výpovědi neuvedla, že žalobce nabízené místo odmítl, resp. uvedla, že nemá možnost jej dále zaměstnávat, tak nemůže mít za následek neplatnost dané výpovědi“. Poté, co dokazování zopakoval vybranou e-mailovou komunikací žalobce, potvrdil závěry soudu prvního stupně ohledně nabídkové povinnosti podle . Poukázal, že „již na schůzce dne 18. 10. 2019, kde byl žalobce žalovanou informován o jeho plánovaném odvolání z pozice ředitele závodu, žalobce odmítl jednat s žalovanou o jeho dalším zařazení na nižších pracovních pozicích“, že „žalobce o dalším působení u žalované odmítal jednat se svým přímým nadřízeným J., přičemž žalobce opakovaně projevoval svou vůli ukončit své pracovní působení u žalované prostřednictvím e-mailů, které rozesílal jak členům statutárního orgánu, tak ostatním zaměstnancům závodu žalované“, že „následně proběhlo jednání s generálním ředitelem žalované (dne 19. 11. 2019), jehož předmětem bylo právě projednání dalšího působení žalobce u žalované po odvolání z funkce ředitele závodu, na němž žalobce generálnímu řediteli výslovně sdělil, že má zájem pouze o pracovní pozici ředitele závodu, a proto mu již generální ředitel jiné (nižší) pracovní pozice, připravené mu pro toto jednání s žalobcem K., nenabízel“. Smyslu a účelu proto odpovídá závěr, že „žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost, a proto ve vztahu k žalobci nastala fikce nadbytečnosti“; „opačný právní závěr by byl s ohledem na okolnosti daného případu v rozporu s a o. z.“. Bylo „ryze formalistické“ požadovat po žalované, aby žalobci „formálně předkládala nabídku těch volných míst, jež žalobce již předem odmítal“.

6. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Jako první klade otázku, zda lze „důvody vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele při odvolání vedoucího zaměstnance uvedené v ust. , tj. situaci, kdy zaměstnavatel nemá pro zaměstnance vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, situaci, kdy zaměstnanec takovou práci odmítne, zaměňovat“. Uvedené předpoklady vzniku fikce nadbytečnosti nelze zaměňovat, neboť od jejich správného vymezení v textu výpovědi se potom odvíjí otázka platnosti výpovědi. Z tohoto pohledu pak ve výpovědi „musejí být určitě a přezkoumatelně vymezeny důvody/předpoklady právě pro naplnění zmíněné fikce“, neboť „jen dostatečně určité vymezení důvodu vzniku fikce je předpokladem jeho následné přezkoumatelnosti“. V daném případě tomu tak nebylo, protože v nalézacím řízení byl tvrzen a prokazován jiný předpoklad vzniku fikce nadbytečnosti, než byl uveden ve výpovědi z pracovního poměru; dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „pouhá skutečnost, že žalovaná ve výpovědi neuvedla, že žalobce nabízené místo odmítl, resp. uvedla, že nemá možnost jej dále zaměstnávat, tak nemůže mít za následek neplatnost dané výpovědi“. Jako druhou klade dovolatel otázku, zda „může zaměstnanec odmítnout pracovní pozici předem, tj. předtím, než byla nabídka zaměstnavatele učiněna“. Oba nižší soudy v tomto případě dovodily, že žalobce nabídku jiné vhodné práce odmítl, přičemž se nevypořádaly s okolností, že žalobci žádná nabídka předložena nebyla. Je nutno trvat na závěru, že nabídku pracovní pozice žalobce nemohl účinně odmítnout předem, bez toho, že by mu byla předložena, když z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že zaměstnanec musí po předložení nabídky dostat určitý přiměřený čas na rozmyšlenou. Dovolatel rovněž nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „žalobce opakovaně projevoval svou vůli ukončit své pracovní působení u žalované“; z e-mailů ze dne 31. 10. 2019 a 1. 11. 2019 „rozhodně nelze dovodit, že žalobce je srozuměn s výpovědí a že předem odmítá nabídky práce“, a e-mail ze dne 16. 12. 2019 je označen jako „vypořádání benefitů“. Celkově se celá citovaná komunikace nese přesně v opačném duchu, než vykládá odvolací soud: z kontextu je zřejmé, že žalobce není se svým odvoláním z funkce srozuměn. Tvrzené „odmítnutí jiné práce pro žalovanou“ tak nejenže by bylo provedeno před učiněním nabídky jiné pracovní pozice, ale fakticky nejde o žádné odmítnutí. Z žádného listinného důkazu neplyne jediný náznak, že by žalobce jakoukoliv pracovní pozici ve společnosti odmítl; toto je dovozováno pouze z účastnických výslechů žalované strany (E. K. byla nesprávně vyslýchána jako svědkyně, ačkoliv v roce 2019 i v době, kdy byla slyšena soudem, byla členkou představenstva žalované). Listinné důkazy, které znovu provedl odvolací soud (e-mailová komunikace), byly předloženy až poté, co řízení bylo zkoncentrováno. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za zcela správné a řádně odůvodněné a „snahy dovolatele“ za ryze účelové, nepoctivé a odporující dobrým mravům.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

11. Dovolání žalobce „napadá výroky II a III rozsudku“ odvolacího soudu, tedy i část výroku II o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a výrok III o náhradě nákladů odvolacího řízení; pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

12. Za soudy zjištěného skutkového stavu (srov. shora body 4 a 5) rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda při posuzování naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle věty druhé ve spojení s spočívajícího v tzv. fiktivní nadbytečnosti zaměstnance je zaměstnavatel (a tedy i soud) vázán skutečnostmi, jimiž ve výpovědi vymezil splnění podmínky nadbytečnosti ve smyslu věty druhé před středníkem , a právní otázky, zda a za jakých podmínek lze za odmítnutí jiné práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance ve smyslu věty druhé před středníkem považovat projev vůle zaměstnance učiněný ještě před tím, než zaměstnavatel k nabídce takové práce stihl přistoupit. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, je dovolání žalobce podle ustanovení přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta prvá ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru (19. 11. 2019) – podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. zák. práce) podle , , ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).

15. Podle § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

16. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. ).

17. Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. ).

18. Splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, které je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) [k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. ].

19. Stav fiktivní nadbytečnosti podle § 73a odst. 2 věty druhé před středníkem zák. práce nastává, nemá-li zaměstnavatel poté, co zaměstnance z vedoucího pracovního místa odvolal (co se zaměstnanec takového pracovního místa vzdal), práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by mu nabídl, nebo tehdy, jestliže zaměstnanec takovou práci odmítne. Tento stav může nastat vždy jen v důsledku jedné z uvedených dvou příčin; fiktivní nadbytečnost odvolaného zaměstnance z obou těchto příčin je vyloučena, neboť jedna příčina vylučuje druhou. Správně proto odvolací soud dovodil, že § 73a odst. 2 věta druhá ve spojení s § 52 písm. c) zák. práce upravuje jeden výpovědní důvod. Omyl zaměstnavatele při uvedení skutečností, jež znamenají naplnění stavu fiktivní nadbytečnosti, neplatnost výpovědi z pracovního poměru nezpůsobuje. Zaměstnavatel příčinu fiktivní nadbytečnosti může v řízení prokazovat na základě jiných skutečností, než kterými ji vymezil ve výpovědi, neboť jejich dodatečným uvedením – vzhledem k tomu, že se jedná stále o tentýž výpovědní důvod – nedochází k nepřípustnému měnění důvodu výpovědi (srov. § 50 odst. 4 větu druhou zák. práce). Z toho plyne, že zaměstnavatel (a tedy ani soud) není v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci z důvodu podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce vázán skutečnostmi, jimiž ve výpovědi vymezil splnění podmínky nadbytečnosti ve smyslu § 73a odst. 2 věty druhé před středníkem zák. práce.

20. K odmítnutí pracovního místa zaměstnancem zpravidla dochází poté, co mu zaměstnavatel pracovní místo nabídne. Mohou však nastat i situace, kdy zaměstnanec po svém odvolání z vedoucího pracovního místa (poté, co se vedoucího pracovního místa vzdal), ještě před tím, než zaměstnavatel přistoupí k nabídce nového pracovního zařazení (než takovou nabídku zaměstnavatel stihne učinit), dá ve vztahu k zaměstnavateli jednoznačně (nepochybně) najevo, že výkon jiné práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci pro zaměstnavatele odmítá, popřípadě že je ochoten vykonávat jen práci, kterou mu zaměstnavatel není povinen nabídnout (například proto, že k ní zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci nebo jeho dosažená kvalifikace by při ní nebyla zcela využívána, nebo proto, že se jedná o práci na pracovním místě, které není volné, anebo práci na pracovním místě, z něhož byl zaměstnanec odvolán). Otázkou potom je, zda v takovém případě je zaměstnavatel ještě povinen přistoupit k nabídce nového pracovního zařazení podle § 73a odst. 2 věty první za středníkem zák. práce.

21. Smyslem a účelem nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 věty první za středníkem zák. práce – jak vyplývá ze shora uvedeného – je umožnit odvolanému zaměstnanci (zaměstnanci, který se pracovního místa vzdal) jeho další pracovní působení u zaměstnavatele v případě, kdy výkon jeho práce na pracovním místě (v důsledku odvolání nebo vzdání se pracovního místa) skončil, má-li o to zájem. Učinění nabídky je zde návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu § 1731 o. z., jejímž prostřednictvím zaměstnavatel zájem zaměstnance na dalším pracovním působení u něj zjišťuje. Dal-li však zaměstnanec ještě před tím, než zaměstnavatel k nabídce přistoupil, zaměstnavateli jednoznačně najevo, že u něj nadále pracovat nechce, nebo jen na takovém pracovním místě, které mu zaměstnavatel není povinen (nemůže) nabídnout, a na tomto stanovisku setrvává, bylo by učinění nabídky tomuto zaměstnanci jen formálním krokem, neboť zaměstnavatel jeho odmítavé stanovisko již zná. Předpoklad fiktivní nadbytečnosti zaměstnance spočívající v odmítnutí práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance je za této situace splněn, i když k nabídce nového pracovního zařazení zaměstnavatel nepřistoupil, a zaměstnavatel může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. To neplatí, jestliže zaměstnanec v mezidobí (ještě dříve, než zaměstnavatel k výpovědi z pracovního poměru přistoupil) zaměstnavateli oznámí změnu svého stanoviska, kdy je zaměstnavatel povinen nabídku nového pracovního zařazení učinit.

22. Lze proto uzavřít, že projev vůle zaměstnance, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa (který se tohoto pracovního místa vzdal), jímž dává zaměstnavateli, který ještě nepřistoupil k nabídce nového pracovního zařazení, jednoznačně (nepochybně) najevo, že výkon jiné práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci pro zaměstnavatele odmítá, popřípadě že je ochoten vykonávat jen práci, kterou mu zaměstnavatel není povinen nabídnout, je odmítnutím práce zaměstnancem ve smyslu § 73a odst. 2 věty druhé před středníkem zák. práce; zaměstnavatel v takovém případě může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu fiktivní nadbytečnosti podle § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, aniž by zaměstnanci učinil nabídku nového pracovního zařazení, ledaže by zaměstnanec do doby učinění výpovědi (jejího doručení zaměstnanci) své stanovisko změnil.

23. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že za situace, kdy „žalobce generálnímu řediteli výslovně sdělil, že má zájem pouze o pracovní pozici ředitele“ (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že takové pracovní místo u žalované nebylo volné – pozn. dovolacího soudu), bylo „ryze formalistické“ požadovat po žalované, aby žalobci „formálně předkládala nabídku těch volných míst, jež žalobce již předem odmítal“.

24. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ).

25. Dovolatel namítal nesprávné provedení důkazu výslechem E. K., která (coby členka statutárního orgánu žalované) nemohla být vyslechnuta jako svědek ( ), nýbrž jako účastník řízení ( ).

26. Nařídí-li soud v řízení, jehož účastníkem je právnická osoba, jako důkaz výslech fyzické osoby, jež je jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), musí být tato osoba vyslechnuta – jak vyplývá z – jako účastník řízení ve smyslu , a nikoli jako svědek ve smyslu To platí i v případě, že má fyzická osoba vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu (srov. ). Opačný postup by – v případech, kdy druhým účastníkem je fyzická osoba, která byla soudem vyslechnuta jako účastník řízení – vedl k porušení zásady rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení (srov. ) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.

27. Z obsahu spisu vyplývá, že E. K. (která byla v té době členkou představenstva žalované a vypovídala ke skutečnostem, které se týkají žalované a nastaly v době, kdy tuto funkci vykonávala) byla u jednání soudu prvního stupně, jež se konalo 20. 10. 2021, vyslechnuta jako svědek. Postup soudu prvního stupně při provedení tohoto důkazu nebyl proto správný. Na druhé straně ovšem soudy při hodnocení tohoto důkazu a posuzování jeho věrohodnosti mu přisuzovaly význam výpovědi účastníka řízení (srov. body 7, 85 a 88 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze proto dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu na takovém důkazu založené nemá oporu v provedeném dokazování a že nesprávný postup soudu prvního stupně při provedení důkazu představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž muselo být dovolacím soudem přihlédnuto.

28. Dovolatel rovněž namítal, že e-mailová komunikace, kterou odvolací soud zopakoval dokazování, byla žalovanou předložena až poté, co nastala koncentrace řízení.

29. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že vztah a odst. 3 a lze popsat tak, že a odst. 3 míří na případy, kdy se v průběhu jednání ukáže, že účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení, popřípadě povinnost důkazní, a ukládá pro takový případ soudu, aby účastníka vyzval k doplnění jeho tvrzení, popřípadě k označení důkazů, a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy (tj. o neunesení příslušného procesního břemene). Z ustanovení pak pro takovou procesní situaci vyplývá, že soud smí v tomto ohledu přihlížet jen k těm tvrzením a důkazním návrhům, které účastník na základě poučení podle a odst. 3 učinil do skončení příslušného roku (přípravného jednání či jednání), popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníku soudem pro tento účel poskytnuta, nejedná-li se o výjimku stanovenou zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Měl-li soud prvního stupně povinnost poskytnout účastníku řízení poučení podle (potažmo podle ) ještě předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, leč neučinil tak, pak nebrání účinky koncentrace řízení takovému účastníku řízení v tom, aby důkazy, jichž se toto poučení mělo týkat, označil (potažmo skutečnosti, jichž se toto poučení mělo týkat, vylíčil) i poté, kdy koncentrace nastala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. ).

30. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že poučení podle je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ). Z poučení soudu proto musí být jasné, jaké konkrétní skutečnosti má účastník řízení tvrdit, resp. k jaké tvrzené (konkrétní) skutečnosti má navrhnout důkazy (k požadavku konkrétnosti poučení srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. ). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , či ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. ).

31. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci byli v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč.) o koncentraci řízení podle poučeni jednak v předvolání k prvnímu jednání nařízenému na 21. 4. 2021 a následně ještě na úvod dalšího jednání, které se konalo 20. 10. 2021. Při tomto dalším jednání bylo ještě žalované poskytnuto poučení podle a 3 , aby „tvrdila a důkazy prokázala, že splnila vůči žalobci … nabídkovou povinnost, tj. že mu nabídla volná pracovní místa, pokud u žalované nějaká pracovní místa byla, a v případě, že ano, tak jaká“. Na poučení žalovaná ještě při jednání reagovala – mimo jiné – skutkovým tvrzením, že poté, co dne 18. 10. 2018 byl žalobci „sdělen záměr odvolat jej z funkce ředitele závodu a jednat s ním o jeho dalším působení v společnosti, … žalobce deklaroval, že nebude dělat žádnou podřadnou pozici a že bude dělat jinou manažerskou pozici a ta v té době rozhodně nebyla ve společnosti k dispozici“, a navrhla důkaz výpovědí generálního ředitele B.; k „dotvrzení“ dalších důkazů byla žalované při jednání stanovena lhůta 30 dnů, která byla soudem prvního stupně prodloužena nejprve do 31. 1. 2022 a následně ještě do 31. 3. 2022. Žalovaná k dalšímu doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů přistoupila až 9. 12. 2022 (a pozdějšími podáními), tj. poté, co nastala koncentrace řízení (do řízení takto uvedla i namítanou e-mailovou komunikaci). Nelze však pominout, že u jednání poskytnuté poučení podle a 3 nepamatovalo na odmítnutí nabízené práce žalobcem, k jehož prokázání byla e-mailová komunikace žalovanou navržena. Jednalo se tedy o neúplné poučení a účinky koncentrace nebránily žalované v tom, aby skutečnosti a důkazy, jichž se poučení mělo týkat, do řízení uvedla, resp. označila i poté, co koncentrace nastala. Nastalá koncentrace řízení tedy provedení (zopakování) důkazu e-mailovou komunikací nebránila.

32. Námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu [že „celkově se celá citovaná komunikace nese přesně v opačném duchu, než vykládá odvolací soud: z kontextu je zřejmé, že žalobce není se svým odvoláním z funkce srozuměn, toto proběhlo proti jeho vůli a on je pouze bere na vědomí, nikoliv že by toto rozhodnutí přijímal a souhlasil s ním“, že „na straně žalované nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom, že žalobce se svým odvoláním z funkce nesouhlasí, vnímá je jako křivdu a přijímá pouze jako nutnost“, že „žalobce neměl v úmyslu ze své funkce, potažmo ze společnosti odejít“ a že odvolací soud se proto mýlí, pokud v odůvodnění rozsudku (bod 23) dovozuje, že „žalobce opakovaně projevoval svou vůli ukončit své pracovní působení u žalované“] za této situace představují jen zpochybnění hodnocení provedených důkazů (předmětné e-mailové komunikace) odvolacím soudem, a přípustnost dovolání ve smyslu nezakládají.

33. Dovolatel přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

34. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

35. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v , a b) nebo v anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle zamítl.

36. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.

37. Výše nákladů v dovolacím řízení je dána náklady zastoupení advokátem podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (srov. čl. II ), sestávajícími z odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 4. 6. 2024) ve výši 2 500 Kč [ , , , , advokátního tarifu], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( a 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokátka žalované povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 588 Kč ( ).

38. Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3 388 Kč zaplatit žalované k rukám advokátky, která ji zastupovala ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 7. 2025

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu