Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 569/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Ostravská znalecká, a. s., se sídlem Na Prádle 3389/8a, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Blaškem, LLM., advokátem se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. -474, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019, č. j. -389, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1y základních práv svobod (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně ("krajský soud") v rámci řízení o odvolání žalované (Správa a údržby silnic Zlínska, s. r. o.) do věci samé rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že stěžovatelce, jakožto znaleckémuu, se nepřiznává odměna za doplnění č. 2 jí vypracovaného znaleckého posudku č. 339/44/09 ze dne 27. 7. 2009; znalecký posudek stěžovatelky (respektive jeho doplnění) bylo totiž podle krajského soudu do té míry nekvalitní, že bylo přiměřené stěžovatelce odměnu zcela odepřít. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka (navzdory poučení ze strany krajského soudu) dovolání.

3. Dovolání považovala stěžovatelka dle svého tvrzení v ústavní stížnosti za přípustné, neboť krajský soud prý správně použitý právní předpis nesprávně vyložil a na zjištěný skutkový stav věci jej nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud však řízení o dovolání stěžovatelky napadeným usnesením zastavil. Usnesení, jímž krajský soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci samé rozhodl o znalečném v první instanci (tj. nepřezkoumával odvolání účastníka či znalce do rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném) totiž podle Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu, jak je má na mysli ustanovení ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ""). Současně takové usnesení o nepřiznání znalečného nelze subsumovat pod rozhodnutí zákonodárcem taxativně vymezená v ustanovení Pro projednání dovolání stěžovatelky, jež ale právě proti rozhodnutí krajského soudu o znalečném bylo podáno, proto není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu, když navíc nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení krajského soudu pro ni bylo překvapivé, nemohla se proti němu bránit, byť tímto rozhodnutím krajský soud rozhodoval o "její věci" ve smyslu y.

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [ ] a částečně zjevně neopodstatněná [ ].

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je potřeba v prvé řadě uvést, že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentačně nezpochybňuje jeho závěr, podle něhož musel řízení o dovolání stěžovatelky zastavit pro svoji funkční nepříslušnost, neboť rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání odměny stěžovatelce v dané věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Rovněž podle Ústavního soudu je ostatně tento závěr Nejvyššího soudu správný. Ústavní stížnost stěžovatelky je tak podle Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

8. Ve vztahu k v záhlaví označenému rozhodnutí krajského soudu je pak ústavní stížnost opožděná. Krajský soud totiž stěžovatelku správně poučil o nemožnosti podat dovolání a stěžovatelka nevysvětluje, proč jej přes toto poučení přesto podala, resp. proč jí tvrzené vady rozhodnutí krajského nevyužila v argumentaci v rámci ústavní stížnosti, která by - na rozdíl od procesní situace nyní stěžovatelkou nastolené - směřovala právě jen proti rozhodnutí krajského soudu, a to ve dvouměsíční lhůtě, jejíž počátek by se počítal právě od doručení tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu je totiž v daném případě posledním procesním prostředkem ve smyslu , který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Zvolila-li stěžovatelka přístup jiný, tedy že rozhodnutí krajského soudu napadla ústavní stížností až po vyčerpání dovolání, pro jehož podání však nebyly splněny procesní podmínky, způsobila, že její nyní hodnocená ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu podaná po lhůtě stanovené a zdejší soud se tak stížností argumentací stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu nemohl věcně zabývat. Objektivně nezpůsobilé dovolání totiž nelze pokládat za poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu .

9. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení citovaného zákona jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu