Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 208/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Romanem Hoštou, sídlem Saskova 1625, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 č. j. -50 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 1. října 2021 sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. a Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. . Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice splnil časovou podmínku podmíněného propuštění, dodržel šestiměsíční lhůtu od právní moci zamítavého rozhodnutí o předchozí žádosti a svým chováním prokázal polepšení, nelze od něj však ani nadále očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud zdůraznil, že stěžovatel je ve výkonu trestu již potřetí, při pobytu na svobodě se i přes uložené tresty dopouštěl opakovaně trestné činnosti, v minulosti již byl podmíněně propuštěn, avšak ani ve zkušební době nevedl řádný život, když momentálně vykonává i zbytek trestu z podmíněného propuštění. Stěžovatel páchá trestnou činnost již od roku 2002, přičemž ani uložení trestu odnětí svobody ho v minulosti neodradilo od toho, aby v tomto jednání pokračoval. Přestože se stěžovatel dopustil devíti útoků pokračujícího zločinu loupeže a jednu z poškozených dokonce zranil, na veřejném zasedání mimo jiné uvedl, že "se nepovažuje za násilníka". Okresní soud proto shledal, že stěžovatel má stále mezery v sebereflexi (bod 16 odůvodnění). Uvedl, že jednou z příčin trestné činnosti stěžovatele bylo hráčství. Stěžovatel sice navázal spolupráci s několika spolky, neabsolvoval však cílenou léčbu a terapii. Rizikovým faktorem jsou též dluhy stěžovatele - byť zde vyvinul jisté úsilí, když navázal spolupráci se spolkem Centrum Rubikon, z. ú., stále není zřejmé, jak konkrétně bude jeho dluhová situace řešena, a zda skutečně dosáhne oddlužení. Okresní soud nepřehlédl, že stěžovatel byl po dobu výkonu trestu odnětí svobody 25krát kázeňsky odměněn, zdůraznil však, že "smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu ... není v tom, aby byl pachatel za dobré chování, případně za dobrou práci automaticky propuštěn ... bez zřetele na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování" (bod 14 odůvodnění).

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Konstatoval, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění byla okresním soudem "hodnocena důsledně individuálně". Ozřejmil, že "při posuzování prognózy života odsouzeného v budoucnu jako poslední podmínky podmíněného propuštění ... nemohl okresní soud pominout předešlý způsob života odsouzeného, i když delikty, k nimž došlo, byly potrestány a při úvaze o trestu za ně tato minulost hrála roli. Nejde tak o porušení odsouzeným připomínané zásady ne bis in idem" (bod 7 odůvodnění). Krajský soud ocenil dosavadní snahu stěžovatele, označil ji však jako stále nedostatečnou. Stěžovatel podle něj musí zejména upustit od bagatelizace své dřívější trestné činnosti, intenzivněji řešit svůj problém s hráčstvím a o výsledcích svého snažení doložit soudu zprávu. V ní by měl upřesnit, jakým způsobem probíhá jeho spolupráce s vybranými spolky, jaké má výsledky, a zda je dosavadní korespondenční forma s pouhou jednou osobní konzultací dostatečná. Právem je též požadováno předložení aktualizovaného příslibu zaměstnání a řešení jeho dluhové situace, neboť ta zakládá důvodnou obavu z možné recidivy (bod 9 odůvodnění).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že "soudy napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu, když zjištěné pozitivní skutečnosti nevyvažovaly negativní okolnosti předchozího odsouzení. Další skutečnosti v jeho prospěch pak nehodnotily vůbec." Soudům vytýká, že jeho trestní minulost hodnotily formalisticky, izolovaně a bez ohledu na jeho zjevné polepšení a vytvořené zázemí pro život na svobodě. Pouhý odkaz na trestní minulost podle něj jako důvod pro zamítnutí jeho žádosti neobstojí. To platí tím spíše, když je ve výkonu trestu odnětí svobody "prokazatelně teprve podruhé", a nikoliv potřetí, jak tvrdí soudy. V té souvislosti byl porušen rovněž zákaz dvojího přičítání podle y, neboť soudy postavily svá rozhodnutí "takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán". Dále namítá, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, co má ještě učinit pro to, aby se zvýšila jeho šance na vyhovění další žádosti o podmíněné propuštění. Odůvodnění napadených rozhodnutí pokládá stěžovatel za neúplná, nelogická a nepřezkoumatelná, a tudíž porušující jeho právo na soudní ochranu podle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle až . Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesení krajského soudu nebylo dovolání přípustné (§ 265a odst. 1 a 2 trestního řádu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sám o sobě nevede k porušení práva na soudní ochranu podle y, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020

sp. zn.

, veřejně dostupné na internetu na adrese http://nalus.usoud.cz).

7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje základní právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení ze dne 29. 9. 2021

sp. zn.

), neboť ani právo na podmíněné propuštění nezaručují [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009

sp. zn.

(U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle , , ve znění pozdějších předpisů, není institutem, kterého "bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení všech okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít z těchto hledisek význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů" (usnesení ze dne 14. 12. 2021

sp. zn.

).

8. Posouzení splnění zákonných podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění je věcí soudcovské úvahy. Proto je na obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou podmínky pro použití institutu podmíněného propuštění dány a tyto své úvahy přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud respektuje takové nezávislé rozhodnutí soudů a je povolán zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, vybočuje-li výklad soudů ze zásad řádně vedeného řízení, resp. porušuje-li ústavně zaručená práva stěžovatele [srov. nález ze dne 5. 11. 2015

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207) nebo ze dne 15. 2. 2022

sp. zn.

]. Za takový exces lze považovat zejména rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci [nález ze dne 22. 3. 2001

sp. zn.

(N 51/21 SbNU 439)], posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě výlučně na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405)] nebo porušení kontradiktornosti řízení [nález ze dne 4. 10. 2016

sp. zn.

(N 185/83 SbNU 37)].

9. Jakkoliv lze stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom, že paušální vyloučení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody toliko na základě trestní minulosti odsouzeného, je v zásadě nepřípustné, tak přihlédnutí k "předchozí trestné činnosti, jejímu charakteru a dalším souvisejícím okolnostem je jedním z relevantních faktorů pro vytvoření prognózy budoucího chování odsouzeného z hlediska nebezpečí opakování trestné činnosti. Nemůže jít o druhý postih za trestný čin a tedy o porušení principu ne bis in idem. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele" (usnesení ze dne 26. 4. 2016

sp. zn.

).

10. Jak vyplývá již z rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí (viz body 2 a 3 výše), k zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění nedošlo toliko s odkazem na jeho trestní minulost. Byla to celá řada skutečností (včetně nedostatečné sebereflexe stěžovatele, nepodstoupení terapie hráčství, absence aktuálního příslibu zaměstnání, dluhová situace), které ve svém výsledku vedly soudy k závěru, že prozatím nelze očekávat řádné vedení života stěžovatelem po jeho případném podmíněném propuštění. Není rovněž pravdou, že by soudy stěžovateli neozřejmily, jaké další kroky má učinit pro zvýšení šance na vyhovění jeho další žádosti. Zejména v bodu 9 odůvodnění usnesení krajského soudu jsou tyto kroky zřetelným způsobem popsány.

11. Ústavní soud podotýká, že ani k samotné trestní minulosti stěžovatele nepřistupovaly soudy formalisticky, když zohlednily specifické okolnosti případu a vliv, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty (obdobně srov. usnesení ze dne 24. 11. 2021

sp. zn.

). Namítá-li stěžovatel, že je ve výkonu trestu odnětí svobody "teprve podruhé", a nikoliv potřetí, je třeba zdůraznit, že tuto nepřesnost obsaženou v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu napravil již krajský soud (viz bod 1 odůvodnění jeho usnesení). Tato skutečnost přitom neměla vliv na správnost výroku rozhodnutí, neboť jak dostatečně ozřejmil krajský soud, nešlo "o výraz nedostatečného seznámení se s problematikou věci, když okresní soud zřejmě pominul pouze fakt, že odsouzenému byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu" (bod 4).

12. Lze shrnout, že výše uvedené úvahy trestních soudů možno považovat za racionální a závěry, které z nich byly vyvozeny, za řádně odůvodněné. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky libovůle a neporušují právo stěžovatele na soudní ochranu podle y.

13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2022

Josef Fiala

předseda senátu