Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 1142/2024

27 Cdo 1142/2024-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Antonína Polanky, bytem v Dobršíně č. p. 63, PSČ 342 01, zastoupeného JUDr. Robertem Jehne, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalované HASIT Šumavské vápenice a omítkárny, s. r. o., se sídlem ve Velkých Hydčicích č. p. 91, PSČ 341 01, identifikační číslo osoby 14706776, zastoupené Mgr. Martinem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 10, U Golfu 865, PSČ 109 00, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. -523, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. -486, uložil žalované zaplatit žalobci 1.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

2. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. -190, spolu s (vyhovujícím) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2015, č. j. -140, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. -239, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a odvolací soud svým druhým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2021, č. j. -372, zrušil (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2019, č. j. -312.

4. Proti (třetímu) rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

5. Odvolací soud, resp. soud prvního stupně, provedl výklad smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 4. 2011 uzavřené mezi žalobcem (jednatelem) a dovolatelkou (společností) [dále jen „Smlouva“] v souladu s , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:

1) Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).

2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.

3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).

Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. , sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. .

6. Přestože dovolatelka v dovolání – podle svého mínění – formuluje vícero dovolacích otázek, převážná část její argumentace se váže k námitce, podle níž soudy nižších stupňů nepřihlédly k dosavadní zavedené praxi žalobce a žalované, kteří uzavírali několik na sebe navazujících a navzájem se nahrazujících smluv o výkonu funkce, jež rovněž obsahovaly ustanovení o odchodném, k jehož vyplacení nikdy nedošlo. Z toho dovolatelka dovozuje, že úmyslem stran bylo vyplatit odchodné až v případě úplného ukončení činnosti žalobce pro žalovanou.

7. V této souvislosti však dovolatelka přehlíží, že soudy nižších stupňů – v souladu s pokyny, které jim udělil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku – zjišťovaly skutečný úmysl stran, přičemž vzaly do úvahy všechny zjištěné okolnosti, a to včetně předchozí zavedené praxe stran, nicméně dospěly k závěru, že tato v poměrech projednávané věci není právně významná, neboť žalobce byl z funkce jednatele (na rozdíl od předcházející praxe) odvolán.

8. Odkazuje-li dovolatelka na předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a zdůrazňuje-li, že výklad Smlouvy provedený odvolacím soudem může vést k absurdním důsledkům, opomíjí, že odvolací soud – oproti svému předchozímu (dovolacím soudem zrušenému) rozhodnutí – náležitě odůvodnil závěr, podle něhož ke vzniku nároku na odchodné ze Smlouvy nedošlo v důsledku jakéhokoli způsobu zániku funkce jednatele, nýbrž z důvodu jeho odvolání žalovanou. Takový výklad odvolacího soudu se jeví logickým a přijatelným a ve shodě s dovolatelkou předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. ).

9. Dovolání není přípustné ani k řešení otázky výkladu čl. 10.7 pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2012 uzavřené mezi žalobcem a dovolatelkou (dále jen „pracovní smlouva“), neboť i při výkladu pracovní smlouvy postupoval odvolací soud, resp. soud prvního stupně, v souladu se shora označenou judikaturou, a dospěl k závěru, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by strany pracovní smlouvy při jejím uzavírání měly v úmyslu, aby nárok žalobce na odchodné ze Smlouvy zanikl a „přenesl“ se do pracovní smlouvy, jak dovozuje dovolatelka.

10. Závěr odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, podle něhož v uplatnění nároku žalobcem nelze spatřovat jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, rovněž odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Z té se podává, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2018, sen. zn. ). Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. ). Z pouhé skutečnosti, že žalobce uplatnil svůj nárok na odchodné s časovým odstupem a že při jednání s dovolatelkou tuto otázku dříve neotevřel, tj. neupomenul ji, nelze dovozovat, že by žalobce překročil meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, přičemž žádné další okolnosti, jež by nasvědčovaly nepoctivému úmyslu žalobce, v řízení nebyly zjištěny.

11. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka analogické aplikace , , o vrácení odstupného na odchodné ze smlouvy o výkonu funkce. Je tomu tak proto, že odvolací soud tím, že analogii nepoužil, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. , a judikaturu v usnesení citovanou).

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. 7. 2025

JUDr. Filip Cileček předseda senátu