Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 628/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. -235, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. -205, Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. -174 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. -137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. -83 zamítl žalobu o určení, že Bc. Josef Mach (dále jen "žalobce") je výlučným vlastníkem v ní vymezené nemovitost (dále jen "nemovitost"). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 č. j. -137 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 č. j. -174 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem (tj. rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. -205), změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti. Zejména poukázal na to, že soudní exekutor byl v dané věci pověřen provedením dražby nemovitosti na návrh osoby oprávněné s věcí disponovat (soudní komisařky) ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti [(exekuční řád); dále také "ex. řád"] a soudní komisařce byl dán předchozí souhlas soudem I. stupně ke zpeněžení nemovitého majetku patřícího do likvidační podstaty podle , o zvláštních řízeních soudních (dále také "z. ř. s"). Soud přisvědčil obvodnímu soudu, že soudní exekutor mohl přistoupit k dražbě podle ustanovení ex. řádu ve spojení s ustanovením ex. řádu jen za situace, jestliže měl doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví zůstavitelky, což bylo doloženo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (ze dne 31. 10. 2018 č. j. -152), proti kterému žalovaný (dále jen "stěžovatel") jako účastník dědického řízení (podle z. ř. s.) nijak nebrojil a ani nepodal odvolání. Pro stěžovatele je citované usnesení závazné ve smyslu ustanovení z. ř. s. ve spojení s ustanovením a Správnost pravomocného usnesení o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky a o nařízení likvidace dědictví tak již nelze přezkoumávat. Stěžovatel navíc ani v průběhu procesu nařízení a provedení dobrovolné dražby nijak proti postupu soudního exekutora nebrojil a ani po udělení příklepu nevznesl žádné námitky. Soud současně poukázal na to, že stěžovateli byla dražební vyhláška dle doručenky datové zprávy doručena ve smyslu ustanovení dne 21. 2. 2019 z důvodu duplicitního zápisu vlastnického práva, když nebylo prokázáno, že by současně s ní byl stěžovateli zaslán pokyn k jejímu vyvěšení na úřední desce. Ve vztahu k usnesení o příklepu uvedl, že podle doručenek do datových schránek bylo v této věci usnesení o příklepu podle věty prvé řádně doručeno notářce namísto oprávněné a žalobci jako vydražiteli. Stěžovatel v předmětné dražbě není osobou, které by se mělo usnesení o příklepu doručovat a nepřísluší mu tak ani právo proti usnesení o příklepu podat odvolání. Odvolací soud uzavřel, že podle věty druhé ex. řádu se na danou dražbu použijí ustanovení exekučního řádu o provedení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí. Proto je třeba vycházet i z ex. řádu, podle něhož je uvedení v předešlý stav v exekučním řízení vyloučeno.

Nejvyšší soud druhým napadeným rozsudkem (tj. rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. -235) dovolání stěžovatele pro nedůvodnost podle zamítl. Poukázal na skutečnost, že odvolací soud správně vyšel ze závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném (prvním) rozsudku Nejvyššího soudu v souzené věci a současně potvrdil právní názor odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel v souzené věci nebyl osobou, které se mělo doručovat usnesení o příklepu a ani osobou, která měla právo podat odvolání do usnesení o příklepu. Dovolací soud při této příležitosti poukázal na to, že uvedený zásadní právní názor vychází nejen z gramatické dikce z. ř. s., ale také jej doplnil systematickým výkladem s ohledem na existenci norem chránících vlastnické právo třetích osob k předmětu dražby (srov. také nález Ústavního soudu

sp. zn.

) a ustanovení § 222, § 224 a § 225 z. ř. s., k jejichž porušení v souzené věci nedošlo, na čemž však stěžovatel dovolací důvod ani nestavěl. Dovolací soud proto připomněl, že dovolání argumentačně nesměřuje k existenci výjimečných důvodů, pro které by soud (exekutor) měl údajného vlastníka vydražené nemovitosti pokládat za osobu, které exekutor měl doručovat usnesení o příklepu a jež by měla právo se odvolat do usnesení o příklepu. Dovolací soud ani nepominul specifické postavení stěžovatele (jako veřejnoprávní korporace), kterému za účelem naplnění povinnosti ke zveřejnění termínu dražby byla doručena dražební vyhláška a jenž si vzhledem ke svému personálnímu a materiálnímu vybavení měl a mohl být vědom svých oprávnění deklarovaných v ustanovení § 222 a § 224 z. ř. s. K tomu Nejvyšší soud připomněl vlastní usnesení, jakož i nálezy Ústavního soudu. Navíc stěžovatel v dovolání ani netvrdí, že na svém právu podat vylučovací žalobu byla zkrácen. Nejvyšší soud konečně uvedl, že není na místě přehlížet ani to, že by prodej nemovitosti o výměře 27 m2 vedl k zásadní újmě na straně stěžovatele, pro kterou by měl bez dalšího konstatovat, že by měl § 236 odst. 1 písm. a) z. ř. s. v daném případě vyložit tak, že osobou, již se doručuje usnesení o příklepu, měl být také stěžovatel.

III

Stěžovatel v ústavní stížnosti především připomněl dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázal na to, že odvolací soud i dovolací soud zcela nesprávně nahlédly jím předkládaná tvrzení a důkazy a zcela rezignovaly na posouzení správnosti a úplnosti doručení listin, čímž zcela markantním způsobem založily nerovnost účastníků řízení. Stěžovatel dále za zcela nemístnou považuje úvahu dovolacího soudu, že by v případě předmětné nemovitosti o výměře 27 m2 mohl její prodej vést k zásadní újmě na straně stěžovatele; kdy tedy dovolací soud zcela rezignuje na spravedlivé posouzení věci a také zcela ignoruje skutečnost, že jako nejvyšší z obecných soudů má, s ohledem na nutnou předvídatelnost soudního rozhodnutí, vliv na tvorbu rozhodovací praxe.

IV

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené .

Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. -137, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. -174, k takovému závěru nedospěl, neboť rozsudek, který byl již jednou zrušen, nelze zrušit podruhé. Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný, proto jej odmítl.

Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021 č. j. -174 je z petitu ústavní stížnosti a z průběhu řízení před civilními soudy zřejmé, že stěžovatel napadá v této části návrhu rozhodnutí zrušovací, které nebylo rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nepřípustnou (srov. ).

Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené splňuje petit ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. -235 a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. -205.

Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah těchto rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn.

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní stížnost v této části představuje polemiku se závěry Městského soudu v Praze a především Nejvyššího soudu, který se opírá o jasnou judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu. Pozornost věnovaná jednotlivým výše připomínaným otázkám je dostatečná, jasná a nepřehlédnutelná. Ústavní soud proto za dané právní a věcné situace nemůže konstatovat ani nepředvídatelnost dotčených soudních rozhodnutí.

Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v zamítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci exekučního řádu, zákona o veřejných zakázkách a také . Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu především Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. K této otázce se ostatně vyjádřil sám dovolací soud, když poukázal na samotnou skutečnost, že odvolací soud posoudil pro rozhodnutí klíčovou právní otázku jinak, než stěžovatel, což nevede k závěru, že odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Na tomto konstatování nic nemění ani stěžovatelovo hodnocení "nemístné" úvahy dovolacího soudu nad výměrou nemovitosti.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace obou soudů je ve vztahu k dosud neřešené právní otázce [tj. zda usnesení o příklepu, které exekutor vydal na základě pověření soudní komisařky k provedení dražby nemovitosti uvnitř řízení o likvidaci pozůstalosti /§ 232 odst. 1 písm. d) z. ř. s., § 76 odst. 2 ex. řádu/, je třeba k tomu, aby nabylo právní moci doručit i osobě, jejíž možné vlastnické právo k předmětu dražby vyplývá ze zápisu duplicitního vlastnictví z katastru nemovitostí] jasná a jednoznačná. Současně také Nejvyšší soud poukázal na to, že za dané situace by jen stěží mohlo dojít k takové zásadní újmě na straně stěžovatele, pro kterou by měly soudy bez dalšího vykládat § 236 odst. 1 písm. a) z. ř. s. tak, že osobou, již se doručuje usnesení o příklepu, by měl být také stěžovatel. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelův poukaz na to, že Nejvyšší soud ignoruje skutečnost, že jako nejvyšší z obecných soudů má, s ohledem na nutnou předvídatelnost soudního rozhodnutí, vliv na tvorbu rozhodovací praxe, neboť právě připomenutou argumentací tuto funkci plní. Obdobně Ústavní soud považuje za jasnou a jednoznačnou argumentaci obou soudů ve věci doručení dražební vyhlášky.

Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

V

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a písm. e) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu