Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1442/2024

-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. et Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu č. 1611, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje se sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, IČO 27256537, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o 480 568 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. -345, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. -345, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2020, č. j. -222) ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení 480 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 4. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 380 568 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v části požadovaných úroků z prodlení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III až V rozsudku odvolacího soudu).

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení mzdy za práci, kterou (od února 2016 až dubna 2018, s výjimkou měsíce dubna 2016) pro žalovanou vykonal na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015, v níž se zavázal pro žalovanou od 1. 1. 2016 vykonávat „ústavní pohotovostní službu“; dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná pro rozpor s , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), protože podle ní měl žalobce pro žalovanou vykonávat práce stejného druhu jako na základě pracovní smlouvy, kterou téhož dne s žalovanou uzavřel na sjednaný druh práce „lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby“. Jedná se o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvoláních účastníků proti témuž rozsudku soudu prvního stupně. Předchozí rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. -288; dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávný výklad projevu vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti (jeho závěr, že „právní jednání spočívající v uzavření dohody o pracovní činnosti mezi účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným právním jednáním, kterým mělo být zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní smlouva“), neboť skutkové zjištění, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část pracovní smlouvy“, napovídá tomu, že účastníci tímto společným úmyslem vedeni nebyli a že smyslem a účelem dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 bylo – v rozporu s ustanovením , , a zák. práce – dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem při výkonu práce lékaře na „ústavní pohotovostní službě“ nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce lékaře mimo „ústavní pohotovostní službu“ a tím i do doby práce přesčas.

3. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela v rozporu s … s úmyslem obejít kogentní ustanovení o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení o. z.“ Proto „při existenci platné pracovní smlouvy … je třeba na činnost vykonanou žalobcem nad rozsah stanovený pracovní smlouvou … nahlížet jako na činnost vykonanou dle pracovní smlouvy, avšak s posouzením jako přesčasové práce“. Jestliže potom za tuto činnost žalobci (podle znaleckého posudku) náležela mzda 480 568 Kč hrubého a na odměně mu bylo žalovanou vyplaceno 499 536 Kč, „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení a žalobou uplatněný nárok tedy není důvodný“.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém formuluje dvě právní otázky: 1) „Jaká je povaha plnění z neplatného (pracovněprávního) jednání?“ a 2) „Za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat/lze započíst bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního jednání (úkonu)?“. Dovolacímu soudu takto k řešení předkládá otázky (jak tyto vyplývají z obsahu dovolání), zda peněžité plnění, které žalovaná vyplatila žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby, je bezdůvodným obohacením a zda jsou splněny podmínky k jeho vydání zaměstnancem podle § 331 zák. práce. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu.

5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí podaného dovolání.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

9. Dovolání žalobce není přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr, že v souvislosti s výkonem ústavní pohotovostní služby žalobcem „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.

10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v –553 o. z.] nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení zák. práce – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. ).

11. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že je třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá (které jsou mu vypláceny z legitimního právního důvodu), jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené. K posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře při přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. , anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. ).

12. Odvolací soud poté, co projev vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 podrobil výkladu podle § 555 až 557 o. z. a § 18 zák. práce (otázka výkladu projevu vůle nebyla dovolacímu přezkumu podaným dovoláním otevřena), dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela v rozporu s … s úmyslem obejít kogentní ustanovení o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení o. z.“ Společným úmyslem účastníků tedy nebylo vedle pracovního poměru (založeného pracovní smlouvou z téhož dne) založit souběžný pracovněprávní vztah, nýbrž prostřednictvím dohody o pracovní činnosti zakrýt výkon nadlimitní přesčasové práce. Odvolací soud tudíž na výkon ústavní pohotovostní služby žalobcem správně nahlížel „jako na činnost vykonanou dle pracovní smlouvy“. Na peněžité plnění, které žalobce od žalované za výkon této práce obdržel, proto ve smyslu závěrů obsažených shora v bodu 11 je nutno nahlížet jako na částky vyplacené z legitimního právního důvodu, které zároveň nemohou představovat částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, tedy bezdůvodné obohacení, o němž by bylo možno uvažovat v intencích zák. práce. Nelze tak přisvědčit právní argumentaci dovolatele vedoucí k nepřípustnému závěru, podle něhož by žalobce měl za vykonanou práci dostat zaplaceno dvakrát.

13. Poukazuje-li dovolatel na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , pak přehlíží, že odkazované rozhodnutí otázku bezdůvodného obohacení neřeší; rozhodnutí se zabývá otázkou stanovení denního vyměřovacího základu pro účely peněžité pomoci v mateřství.

14. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízeníve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Tyto námitky nejsou navíc ani důvodné.

15. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč.).

16. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které je odvolacím soudem plnění poskytnuté žalovanou žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby považováno za plnění z legitimního právního důvodu, k němuž přihlédl jako k plnění poskytnutému žalobci na žalobou uplatněný nárok (body 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

17. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozsudku, přehlíží, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu – nejedná. Opačný závěr neodůvodňuje ani dovolatelem namítaný obsah protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2023, ze kterého vyplývá pouze jednoznačné stanovisko odvolacího soudu k otázce neplatnosti dohody o pracovní činnosti, nikoliv však jeho názor o opodstatněnosti uplatněného nároku.

18. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (dovolatel obsáhle namítá nesprávnost i těchto výroků), není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu