Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
71967919B96A266AC1258CC3004D3592.html
HTML · 15.09 KB
No categories available
25 Cdo 3397/2024
25 Cdo 3397/2024-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. Ž., zastoupený Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem Cihlářská 643/19, 602 00 Brno, proti žalované: Slavia pojišťovna, a. s., IČO 60197501, se sídlem Táborská 940/31, 140 00 Praha 4, o zaplacení 2 075 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 48/2021 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182 , 241/2024-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182 , 241/2024-337, není přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť se odvolací soud při řešení dovolatelem formulovaných otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 16 C 48/2021 -287, ve spojení s usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 16 C 48/2021 -315, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) 484 321 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na bolestném 178 214 Kč s příslušenstvím (výrok III), ohledně částek 1 370 296 Kč s příslušenstvím na náhradu za ZSU a 42 545 Kč s příslušenstvím na bolestném žalobu zamítl (výroky II a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182 , 241/2024-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I tak, že žalobu i ohledně 484 321 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 5. 2018 M. Š. srazil žalobce vozidlem pojištěným u žalované a způsobil mu újmu na zdraví, přičemž mezi stranami panoval spor pouze o výši náhrady. Za účelem stanovení rozsahu nemajetkové újmy odvolací soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem MUDr. Lorenze, který předložil žalobce, MUDr. Hrnčíře, který předložila žalovaná, a revizním ústavním znaleckým posudkem Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Odvolací soud vyšel z revizního ústavního znaleckého posudku, který se přiklonil k závěrům znalce MUDr. Hrnčíře, protože posudek MUDr. Lorenze nezohledňoval předchorobí žalobce. Soud uzavřel, že výše náhrady za ZSU činí 573 930 Kč, a protože žalovaná plnila mimosoudně žalobci 599 769 Kč, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř. “).
5. Dovolatel v první řadě namítá, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20 , neboť neaplikoval nařízení vlády č. 276/2015 Sb. , podle kterého by žalobci náležela vyšší náhrada, protože se u žalobce nejednalo o pracovní úraz. Dovolatel má za to, že tím odvolací soud porušil princip rovnosti. Jeho námitka však není důvodná. Nález Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadá, neboť v něm šlo o případ poškozeného, kterému vznikl nárok na náhradu újmy jak podle zákoníku práce , protože utrpěl pracovní úraz, tak podle občanského zákoníku , protože újma byla způsobena provozem dopravního prostředku (§ 2927 o. z.). Žalobce ale pracovní úraz neutrpěl a nárok podle zákoníku práce mu tak nevznikl. Dále je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v bodě 52 svého nálezu uvádí: „Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce . Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy.“ Připouští-li Ústavní soud, aby byly podmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy, případně rozsah nahrazované újmy, stanoveny výhodněji ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ve srovnání s občanskoprávními vztahy, tím spíše lze připustit, aby za stejnou újmu zaměstnanec obdržel vyšší náhradu, než kdyby se tatáž újma nahrazovala pouze v občanskoprávním režimu. Ústavní soud pak v bodě 58 svého rozhodnutí nařízení vlády č. 276/2015 Sb. kritizuje, neboť „opomíjí premisu civilního práva o volné soudní úvaze při stanovování konkrétních částek odškodnění, nerespektuje systém náhrad dle metodiky a pevnou částkou fixuje hodnotu bodu (…).“ Z uvedených důvodů se odvolací soud od dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu neodchýlil, pokud při stanovení výše náhrady za ZSU nařízení vlády č. 276/2015 Sb. neaplikoval.
6. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud mechanicky převzal závěry znaleckého posudku, čímž se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014 , 8 Tdo 190/2017 a 25 Cdo 272/2024 . Ani tato námitka není důvodná, neboť odvolací soud postupoval v souladu s těmito rozhodnutími. Za základ úvahy o výši náhrady vzal procentní pokles aktivit a participací v jednotlivých doménách stanovený revizním znaleckým posudkem s přihlédnutím k tomu, že již znalecký ústav v posudku vzal v úvahu další specifické okolnosti případu, zejména předchorobí žalobce (předchorobím v dané souvislosti se rozumí trvalé zdravotní obtíže, kterými trpěl poškozený již před škodní událostí a které nevznikly nebo se výrazně nezhoršily v příčinné souvislosti se škodní událostí, tedy nemohou jít k tíži žalovaného a projevit se vyšší částkou náhrady). Výši náhrady pak soud stanovil sám (bod 27 napadeného rozsudku) a zohlednil věk žalobce. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že „odvolací soud s vypočtenou částkou dále nepracoval a pouze popisoval principy a postupy, jež jsou obsaženy v metodice.“ Lze poznamenat, že dovolatel ani sám neuvádí, které konkrétní okolnosti nebo faktory zohlednit měl a nezohlednil.
7. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř.
8. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu