Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2356/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, sídlem Kozinova 21/2, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2021 č. j. -481 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. května 2021 č. j. -474, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " "), ve spojení s Úmluvy a Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 5. 2021 č. j. -474 bylo rozhodnuto, že dle § 286 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 283 písm. d) trestního řádu se žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. zamítá.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2021 č. j. -481 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel poukazuje na y, podle něhož lze člověka zbavit svobody jen z důvodů a způsobem, jenž stanoví zákon, a na y, z něhož plyne, že nelze uložit trest, než za jednání zákonem zakázané. Co se rozumí zákonem, stanoví v tak, že kde se v ní mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad. , (dále jen " "), na jehož základě byl stěžovatel odsouzen, však nebyl přijat žádným z uvedených orgánů, nýbrž Parlamentem České republiky. Tento předpis tedy není zákonem ve smyslu y. Platí zde zásada claris non fit interpretatio (jasná slova nelze vykládat, nota bene ne odlišně), která neumožňuje zaměňovat Federální shromáždění s jiným orgánem.

5. Stěžovatel ostatně vyjadřuje pochybnosti, zda je Parlament České republiky oprávněn k vydávání jakýchkoliv zákonů. V y je uvedeno, že volební období Poslanecké sněmovny skončí dnem 6. června 1996. Další problém pak je, že byla vyhlášena Českou národní radou, ač je sporné, zda ta měla pravomoc odebrat Federálnímu shromáždění jeho pravomoci. Korektnost přechodu pravomocí k vydávání zákonů na Parlament České republiky zpochybňuje i to, že k němu mělo dojít k 1. 1. 1993, avšak v té době ještě neexistoval Senát, který má být přitom součástí zákonodárného procesu.

6. Stěžovatel je z uvedených důvodů přesvědčen, že došlo k porušení principu nullum crimen sine lege, a jeho návrhu na povolení obnovy řízení mělo být vyhověno, aby tato vada mohla být napravena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel svojí ústavní stížností ve své podstatě zpochybňuje to, že by byl právním předpisem, který by mohl relevantně zakotvovat skutkové podstaty trestných činů, když dovozuje, že tento právní předpis nebyl vydán k tomu oprávněným orgánem. Na základě své svérázné analýzy y a y dokonce dospívá k závěru, že Parlament České republiky není vůbec oprávněn k vydávání zákonů. Ústavní soud však nepovažuje za nutné se jednotlivými body stěžovatelových právních úvah blíže zabývat, neboť je zjevné, že jeho vývody jsou neudržitelné. Pravomoc Parlamentu České republiky k vydávání trestněprávních a jiných zákonů je obecně uznávanou notorietou. Obecné soudy po léta na základě rozhodují o vině a jim ukládaném trestu obviněných a Ústavní soud následně posuzuje v řízení o ústavních stížnostech ústavní souladnost pravomocných rozhodnutí po proběhlých trestních řízeních. Kdyby stěžovatelem tvrzená nedostatečnost pravomoci Parlamentu k vydání existovala, zjevně by již dávno vyšla najevo. Na okraj lze poznamenat, že kdyby měl stěžovatel ve svých vývodech pravdu, ad absurdum by to zřejmě znamenalo, že ani právní úprava upravující řízení o ústavních stížnostech by nemohla touto optikou obstát, tedy Ústavní soud by ani nebyl oprávněn vést řízení o stěžovatelově nynějším návrhu a vyhovět mu.

9. Ústavní soud má za to, že stěžovatel nepředložil žádnou relevantní právní argumentaci, a tedy ani nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu