Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 318/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. -146, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. prosince 2020 č. j. -105 a ze dne 19. dubna 2016 č. j. -34, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října 2019 č. j. -76 a ze dne 2. února 2016 č. j. -17, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodních společností Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, a Falconcreek Investments Ltd., sídlem Athinon 5, Agios Antonios, 1015, Lefkosia, Kyperská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení , a d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením č. j. -7 zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") úpadek stěžovatele jako dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Napadeným usnesením č. j. -17 krajský soud schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře (I. výrok), nevyhověl jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek (II. výrok) a uložil mu, aby po dobu pěti let nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platil v určeném poměru částku podle (III. výrok).

3. Stěžovatel napadl toliko III. výrok usnesení krajského soudu odvoláním podaným k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který odvolání usnesením č. j. -34 odmítl podle jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn.

4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením č. j. -76, neboť žaloba nebyla důvodná, jelikož napadl-li stěžovatel pouze III. výrok usnesení krajského soudu odvoláním k vrchnímu soudu, nebyl oprávněn odvolání podat.

5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu odvoláním, které vrchní soud shledal nedůvodným a usnesení krajského soudu jako věcně správné napadeným usnesením č. j. -105 potvrdil.

6. Stěžovatel následně napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 jako nepřípustné, neboť napadené usnesení vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce výkladu v rozhodném období a je i v souladu s výslovným zněním tohoto ustanovení. Nejvyšší soud uzavřel, že není-li tedy odvolání stěžovatele proti III. výroku usnesení krajského soudu č. j. -17 přípustné, jsou z hlediska výsledku dovolacího řízení nepodstatné důvody, pro něž stěžovatel nepřípustné odvolání podal.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že postupem vrchního soudu, který neprojednal meritorně jeho odvolání proti III. výroku usnesení krajského soudu, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

8. Podle stěžovatele od něj vedlejší účastníci získali na jeho úkor za pět let částku ve výši

175 996,28 Kč, neboť přihlásili své zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení jako nezajištěné, a to v rozporu s . Kdyby se vedlejší účastníci jako věřitelé stěžovatele dovolali svého zajištění, byli by v postavení zajištěných věřitelů a insolvenční soud by je nemohl zařadit do splátkového kalendáře. Stěžovatel dovozuje, že nedovolá-li se zajištěný věřitel u přihlašované pohledávky svého zajištění, nemůže být tato pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena ani jako zajištěná, ani jako nezajištěná. Stěžovatel upozorňuje na zásadu zákazu zvýhodňování věřitelů, která je zakotvena v , přičemž postupem, který umožnily soudy a který lze označit za svévoli (sc. libovůli), došlo k porušení rovnosti věřitelů při uspokojování pohledávek.

9. Stěžovatel dále namítá porušení svého práva na právní pomoc, jelikož mu nebyl ustanoven advokát pro účely odvolání proti III. výroku napadeného usnesení krajského soudu, přestože stěžovatel splňoval podmínky pro jeho ustanovení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatel primárně argumentuje meritorně, neboť konstatuje, že vedlejší účastníci uplatnili v insolvenčním řízení v jeho věci své zajištěné pohledávky jako nezajištěné, čímž měli porušit kogentní ustanovení , následně soudy akceptací tohoto postupu údajně zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel však pomíjí procesní aspekt věci, který podmínil její následný procesní vývoj. Zásadním faktorem v posuzované věci je skutečnost, že stěžovatel napadl odvoláním pouze III. výrok usnesení krajského soudu (tudíž ostatní výroky nabyly právní moci), kterým mu krajský soud stanovil povinnost po dobu pěti let nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platit v určeném poměru částku podle vedlejším účastníkům. Následně vrchní soud odvolání napadeným usnesením č. j. -34 odmítl podle jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Uvedený postup vrchního soudu, který byl následně přezkoumán i v řízení o žalobě pro zmatečnost, byl zcela konzistentně a přezkoumatelně popsán jako postup souladný s judikaturou Nejvyššího soudu k v rozhodném znění, jakož i s výslovnou dikcí zákona. Z tohoto důvodu bylo shledáno nepřípustným i dovolání stěžovatele, jehož věcné důvody tudíž nebylo možno v dovolacím řízení přezkoumat.

13. Východiska y se uplatní i pro dovolání podle . Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (ústavně by obstála i právní úprava, která by takové prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004

sp. zn.

(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

(N 45/84 SbNU 527)]. Jelikož bylo odvolání stěžovatele proti III. výroku usnesení krajského soudu shledáno nepřípustným, nebylo možno jeho dovolání věcně projednat. Z ústavněprávního hlediska je tento způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu aprobovatelný.

14. Stěžovatel dále namítá porušení svého práva na právní pomoc, jelikož mu nebyl ustanoven advokát pro účely odvolání proti III. výroku napadeného usnesení krajského soudu, přestože stěžovatel splňoval podmínky pro jeho ustanovení. Tuto námitku však stěžovatel vznáší poprvé až v řízení o ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí tuto námitku nezmiňují a ani stěžovatel neuvádí, že by se s ní soudy nevypořádaly. Ústavní soud považuje tudíž tuto námitku za nepřípustnou.

15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

Josef Fiala, v. r.

předseda senátu