Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 220/2025

20 Cdo 220/2025-142

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněného Z. B., zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti povinnému P. K., zastoupenému JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uznání cizího rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. -72, takto:Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. -72, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. -18, zamítl návrh na uznání rozsudku soudu Spojených států amerických pro oblast Jižní Karolíny, pracoviště Beaufort, č. j. 9:18-cv-02590-DCN, ze dne 20. 9. 2021, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v souzené věci šlo o uznání kontumačního rozsudku, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku 3 297 340,01 USD z titulu náhrady škody na základě nároků uplatňovaných podle zákona RICO, ztrojnásobenou na částku 9 892 020,03 USD, dále částku 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a rovněž částku 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení vynaložených v nalézacím řízení. Dále jím bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému sankční náhradu škody ve výši 6 500 000 USD (tzv. „punitive damages“), avšak vymožení této částky se oprávněný nedomáhal s ohledem na problematičnost uznávání nároku mimo území USA. Původně byl povinný v řízení zastoupen advokáty, avšak následně zastoupení odvolal. Podle rozsudku je povinný státním občanem XY žijícím v České republice, oprávněný je státním občanem XY a České republiky a žije ve městě XY v XY. Žaloba byla podána v důsledku kampaně povinného, spočívající v obtěžování, pomluvách, zlovolném zasahování do rodinných poměrů oprávněného a jeho obchodních a filantropických vztahů, byla vedena v Evropě i USA a ukončení kampaně povinný podmiňoval zaplacením 23 000 000 USD ze strany oprávněného.

2. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na a , o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), na , , na nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. , že podle kritérií právní úpravy soudní příslušnosti, jež je součástí českého práva (s přihlédnutím ke skutečnosti, že mezi ČR a USA neexistuje žádná smlouva, která by řešila uznání rozhodnutí), nebyl soud státu Jižní Karolína příslušný k projednání žaloby týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, protože žaloba nesměřovala proti osobě s bydlištěm na území Spojených států amerických, ale proti státnímu příslušníku XY. Svůj závěr opřel o názor, že i místní příslušnost na výběr daná ve smyslu je podmíněna tím, že žalovaný má v České republice obecný soud.

3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se dotčený cizí rozsudek na území České republiky uznává, pokud jde o nároky oprávněného vůči povinnému ve výši 9 892 020,03 USD z titulu náhrady škody, ve výši 13 000 000 USD za újmu na pověsti a citové strádání na základě nároku vycházejícího z pomluvy a ve výši 3 014 126,91 USD z titulu přiměřených nákladů právního zastoupení (výrok I). Odvolací soud také uložil povinnému zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 804,50 Kč (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinný byl o řízení před soudem USA řádně informován, žaloba a předvolání k jednání mu byly doručeny prostřednictvím českého soudu, řízení v USA se zpočátku účastnil a zpočátku byl zastoupen advokátem. Soud prvního stupně přehlédl, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. byl velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , vyložen výklad mezinárodní pravomoci českých soudů ve vazbě na otázku místní příslušnosti s opačným závěrem (akceptovaným následnou judikaturou - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. , uveřejněné pod č. 46/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu postačí, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti, tedy i jen místní příslušnost podle , resp. nařízení Brusel I bis. V této souvislosti odvolací soud dále poukázal na rozsudek SDEU ze dne 25. 10. 2011, C-509/09, eDate Advertising a další (a ve spojené věci C-161/10, Martinez a Martinez) a dovodil, že mezinárodní příslušnost amerického soudu k vydání rozsudku byla dána (odst. 17 a 18 odůvodnění). Zdůraznil dále, že žaloba nesměřovala jen proti P. K., ale i proti americkému občanovi a americké společnosti, kteří se škodného jednání na území USA dopouštěli společným konáním se žalovaným P. K., resp. podle jeho pokynů, a jejich jednání tak spolu úzce skutkově souvisí. Nabízí se tak aplikace nařízení Brusel I bis i ustanovení české procesní úpravy řešící otázku příslušnosti pro řízení, ve kterých vystupuje více žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že americký soud měl k projednávané věci dostatečně úzkou vazbu, když společně s žalovaným P. K. byly žalovány americké subjekty a jednání zakládající právo na náhradu újmy probíhalo v dostatečné intenzitě i na území USA. Český soud tak může rozsudek amerického soudu uznat na svém území, kde se nachází majetek povinného. Mezinárodní pravomoc soudu v Jižní Karolíně k vydání rozsudku vůči povinnému byla dána v souladu s českým procesním právem a není tak dána podmínka k odepření jeho uznání ve smyslu dle .

5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně je třeba, aby je dovolací soud posoudil jinak. Jako dosud neřešenou vznáší otázku procesního práva, zda vůbec bylo možné v dané věci vydat napadené rozhodnutí. Tvrdí, že s odkazem na nemělo být řízení o uznání vůbec vedeno. Protože se u rozhodnutí v majetkových věcech „samostatné uznání neprovádí,“ je třeba napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Dosud neřešená je podle něj i druhá otázka: posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) amerického soudu k rozhodování sporu vedeného vůči několika osobám, z nichž některé zjevně pravomoci daného soudu podléhají a jiné nikoli, přičemž v době rozhodování již zbývá v řízení pouze osoba pravomoci soudu nepodléhající. Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě byly současně s ním účelově žalovány i americké subjekty, aby se vytvořila zdánlivá situace umožňující volbu pro žalobce příznivějšího fóra (tzv. forum shopping). Americké subjekty v průběhu řízení uzavřely s oprávněným dohodu o narovnání a nadále byly fakticky v postavení svědků. Účelové umístění sporu do USA, navíc v době epidemie COVID 19, představovalo pro povinného omezení možnosti účastnit se projednání věci. Oprávněný tím také podstatně zlepšil svou hmotněprávní pozici, neboť americké soudy jsou známy ochotou přiznávat v těchto věcech astronomické částky. Založení mezinárodní příslušnosti zahraničního soudu takovým spojením věcí je podle dovolatele možné pouze tehdy, pokud účast dalších osob není jen formální, dočasná a není primárně motivována založením pravomoci soudu proti osobě, která jí samostatně nepodléhá. Dovolatel též (shodně se soudem prvního stupně) prosazuje názor, že k užití pravidla o příslušnosti dané na výběr v je zapotřebí, aby v dané zemi existoval současně i obecný soud žalovaného. Trvá na tom, že toto pravidlo nelze použít tam, kde se o žádný výběr nejedná. Protože následná praxe dovolacího soudu se od tohoto názoru odklonila, měl by dovolací soud nyní tuto otázku posoudit jinak (konkrétně totožně s názorem prezentovaným v rozhodnutí sp. zn. ). Podle dovolatele i použití nařízení Brusel I bis vyžaduje, aby žalovaný měl bydliště v USA, což zde nebylo splněno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil, případně aby zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné ani důvodné. Argumentace, že v dané věci nebylo možno rozhodnutí uznat ve zvláštním řízení, s ohledem na znění nemůže obstát. Oprávněný vedle povinného žaloval ve stejném řízení ještě amerického občana A. S. a jeho společnost. Důvodem byla mj. skutečnost, že jim povinný zaplatil za to, aby podle jeho instrukcí společně vedli intenzivní pomlouvačnou kampaň k poškození a k vydírání oprávněného. Spočívala mimo jiné v organizaci fingovaných protestních akcí s najatými demonstranty před domem oprávněného v Jižní Karolíně a před školou navštěvovanou jeho dětmi či v rozesílání pomlouvačných emailů osobám, se kterými oprávněný v USA spolupracoval. Teprve pod tíhou důkazů se osoby žalované společně s povinným k jednání doznaly a potvrdily, že jednaly podle instrukcí povinného. Tvrzení o údajné účelovosti zapojení dalších žalovaných implicitně směřuje k věcnému přezkumu rozsudku, který však nespadá do kompetence českých soudů a nemůže vést k odepření uznání. Jakoukoli relevanci postrádají i úvahy ohledně výhodnosti řízení u amerického soudu. v stanoví, že pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. V době zahájení nalézacího řízení byly vedle povinného právem žalovány další dvě osoby se sídlem v USA, kde docházelo k protiprávním jednáním zakládajícím škodu a nemajetkovou újmu oprávněnému. V otázce, zda je k užití pravidla o příslušnosti dané na výběr zapotřebí, aby zde existoval „obecný soud žalovaného“, povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž obsažené závěry již byly překonány usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , a navazující soudní praxí. Z dovolání neplyne, proč by nyní měly obstát již překonané závěry. Podle oprávněného napadený rozsudek ani nezávisí na aplikaci nařízení Brusel I bis. Aplikace tohoto ustanovení je s ohledem na nařízení Brusel I bis namístě pro případ, kdy žalovaný nemá bydliště v některém členském státě EU (resp. v poměrech projednávané věci, kdy povinný nemá bydliště v některém ze států USA). Závěry napadeného rozsudku jsou založené na aplikaci nařízení Brusel I bis, zakládajícího příslušnost soudu pro případ většího počtu žalovaných, ve spojení s téhož nařízení. Oprávněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 ), dále též jen „ “.

8. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu v Jižní Karolíně, USA, k vydání rozhodnutí ukládajícího peněžitou povinnost z titulu náhrady škody a újmy na pověsti a citového strádání vycházejícího z pomluvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; současně Nejvyšší soud dosud neřešil otázku mezinárodní pravomoci soudu v případě více žalovaných ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

9. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , 2 písm. a) a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Takové se však z obsahu spisu nepodávají.

10. Dovolatel předně nesprávně prosazuje, že v projednávané věci nebylo možné s odkazem na vést zvláštní řízení o uznání cizího rozhodnutí. Zcela však pomíjí, že podle lze cizí rozhodnutí na návrh uznat ve zvláštním řízení i v případě, kdy se toto rozhodnutí uznává bez dalšího řízení. Nadto nelze přehlédnout, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dříve dovodil, že podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle až , lze jej bez dalšího provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v takovém případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle , tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 110/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Povinný dále předkládá k dovolacímu přezkumu otázku určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu státu Jižní Karolína, USA, za situace, kdy je občan členského státu EU žalován v USA z titulu náhrady škody, újmy na pověsti a citového strádání z důvodu pomluvy, a to společně se subjekty podléhajícími pravomoci amerického soudu, avšak tyto osoby v době vydání uznávaného rozhodnutí již účastníky řízení nebyly, neboť ještě v jeho průběhu uzavřely s žalobcem dohodu o narovnání.

12. Rozsudek pro zmeškání vydaný soudem Spojených států amerických pro oblast Jižní Karolíny, pracoviště Beaufort, č. j. 9:18-cv-02590-DCN, ze dne 20. 9. 2021, se týká povinnosti k náhradě škody uplatňované podle zákona RICO, k náhradě za újmu na pověsti a citové strádání z důvodu pomluvy a k sankční náhradě škody. Z exekučního titulu vyplývá, že žaloba původně směřovala vedle povinného současně také proti dvěma americkým subjektům, A. S. a jeho společnosti (nabízející „astroturfing“), které nakonec uzavřely s oprávněným dohodu o narovnání. Cizím soudem projednávaná škoda (újma) byla oprávněnému způsobena vyděračskou kampaní vedenou a financovanou povinným a spočívající v následujících akcích:

1) Zveřejňování mnoha nepravdivých tvrzení v Evropě a USA o tom, že oprávněný je zločinec a podvodník, že uplácel státní úředníky,

2) podněcování k výhružkám násilí vůči oprávněnému a jeho rodině včetně výhrůžek smrti,

3) organizování protestu před domem oprávněného ve Švýcarsku, kde žil s rodinou,

4) podání nepodložených trestních oznámení na oprávněného včetně falešných obvinění předložených mimo jiné britskému úřadu pro dohled nad finančním trhem (Financial Conduct Authority) a úřadu pro předcházení závažným podvodům (Serious Fraud Office) a organizování četných účelových občanskoprávních žalob proti oprávněnému; tato řízení získala pozornost médií a jejich zpravodajství následně přimělo švýcarskou banku, kde měl oprávněný a jeho švýcarská společnost zřízeny své bankovní účty, ke zmrazení účtů na více než dva roky,

5) využití probíhajícího trestního řízení a nepravdivých prohlášení o něm ve snaze přimět jiné osoby, aby s oprávněným ukončily obchodování a odvolaly jej z představenstva různých charitativních organizací,

6) zahlcování nejrůznějších s oprávněným spojených organizací v USA a v Evropě telefonáty a e-maily vyzývajícími, aby s oprávněným přerušily vztahy, a to pod pohrůžkou, že pokud tak neučiní, budou v jejich sídle organizovány protestní akce,

7) organizování protestů s využitím placených herců u domu oprávněného ve městě Hilton Head Island (Jižní Karolína) a před školou, kterou navštěvují jeho děti. Tyto protesty s obdobnými nepravdivými a pomlouvačnými obviněními se konaly i v blízkosti kanceláří dalších subjektů, s nimiž byl oprávněný spojen v USA (mimo jiné v Buffalu, v New Yorku a v Omaze ve státě Nebraska). Kampaň probíhala v Evropě i v USA s cílem poškodit oprávněného, a to zejména v České republice.

13. Podle čl. 6 nařízení Brusel I bis platí, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a čl. 24 a 25 (odst. 1). Vůči takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště v některém členském státě, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto členském státě, zejména na pravidla, která mají tyto členské státy oznámit Komisi podle čl. 76 odst. 1 písm. a), stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci (odst. 2).

14. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

15. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních.

16. Podle je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.

17. Podle odst. odst. 1 písm. a) není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže věc náleží do výlučné pravomoci českých soudců, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného cizího orgánu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu, ledaže se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil.

18. Podle platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v , je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

19. Jak správně připomněl již odvolací soud, Nejvyšší soud se otázkou pravomoci soudu v případě deliktní odpovědnosti opakovaně zabýval, byť v poměrech , o mezinárodním právu soukromém a procesním (jehož ustanovení však odpovídá současnému ustanovení ), a v poměrech nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“). Nejvyšší soud posuzoval, zda by některý orgán cizího státu byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Uvedl, že takovými jurisdikčními kritérii jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v zákoně č. , za použití , ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána (usneseníNejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ).

20. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. , v souvislosti se zkoumáním pravomoci amerického soudu ve věci deliktní odpovědnosti uvedl, že pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je obecně vzato použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (jehož znění je totožné se současným zněním čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), avšak součástí hypotézy v čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také to, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Arizonský soud by tak byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm v Arizoně, respektive s bydlištěm na území Spojených států amerických. Jinými slovy řečeno, pravidlo uvedené v čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I (resp. v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) nelze na řízení před soudem Spojených států amerických promítnout jinak než uvedeným způsobem, neboť jde o unijní normu vztahující se na osoby s bydlištěm na území Evropské unie.

21. Pokud se týká mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu k projednání sporu o náhradu škody s odkazem na ustanovení o místní příslušnosti na výběr dané ( ) odvolací soud správně zdůraznil, že Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že k založení mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu podle , o mezinárodním právu soukromém a procesním postačuje, aby byl dán kterýkoli z druhů místní příslušnosti upravené v § až 89a (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ). Ani od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se v nyní projednávané věci odchýlit.

22. Protože povinný neměl bydliště v USA a jedná se o rozsudek vydaný ve věci deliktní odpovědnosti, kdy není dána výlučná pravomoc českých soudů, nemohla být pravomoc amerického soudu k rozhodování ve věci ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis založena. Ze stejného důvodu je vyloučeno i založení pravomoci amerického soudu ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pravidlo předpokládá bydliště všech žalovaných v některém z členských států EU a nepočítá s žalovanými z třetích zemí). Jedině pokud by povinný měl bydliště v USA, bylo by možné jej s odkazem na toto ustanovení žalovat společně s osobami, proti nimž uplatněné právní nároky jsou s nárokem vůči povinnému spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně.

23. Konečně je třeba uzavřít, že pravomoc amerického soudu dosud nelze bez dalšího dovodit ani z ustanovení , neboť je zjevné, že přinejmenším ve vztahu k některým skutkům, které byly předmětem řízení před americkým soudem, skutečnost zakládající právo na náhradu újmy nastala mimo území Spojených států amerických, ačkoli pravomoc amerického soudu může být dána pouze v případě újmy vzniklé v důsledku skutečnosti, k níž došlo v obvodu amerického soudu (v USA). Z rozsudku plyne, že ke skutečnostem, které zakládají právo na náhradu újmy, nedocházelo jen v USA, ale rovněž v Evropě (zmíněno je Švýcarsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Česká republika), proto bude třeba v dalším řízení (v němž budou moci účastníci adekvátně reagovat) důsledně zkoumat, zda vůbec lze v cizozemském rozhodnutí rozlišit a dovodit výši přisouzeného plnění vztahujícího se výhradně k těm skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu. Jen ve vztahu k takovým povinnostem totiž může být podmínka uvedená v ve spojení s splněna. Nebude-li možné rozlišit výši plnění přisouzeného ve vztahu ke skutkům, k nimž došlo v jurisdikci amerického soudu, nebude ani možné rozhodnutí (částečně) uznat ( ).

24. Jelikož v kontextu těchto názorů nejsou dílčí závěry odvolacího soudu správné a současně nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je zrušil ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

26. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný ( věta první ve spojení s ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu