Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 369/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. -3320, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená a d a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 7. 2020, č. j. -2608, byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění, zločinem sexuálního nátlaku, zločinem vydírání, přečinem nebezpečného pronásledování a přečinem porušování domovní svobody, přečinem vydírání, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečinem poškození cizí věci. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí a bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.

3. O odvolání stěžovatele a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. -3107, tak, že jej zrušil ve výroku o vině ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a v důsledku toho i v celých výrocích o uložených trestech a ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Vrchní soud následně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, a při nezměněných výrocích o vině v napadeném rozsudku pod body 1), 2), 3), 4), 5) a 7) ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Stěžovateli bylo rovněž uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu a poškozená Eva B. (jedná se o pseudonym) byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Nejvyšší soud o následném dovolání obviněného rozhodl způsobem dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že část námitek stěžovatele se míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.; v části zbylé shledal dovolání zjevně neopodstatněným.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá četná pochybení orgánů činných v trestním řízení jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Rozsáhle argumentuje k údajnému nevydání spisového materiálu a neposkytnutí dostatečného času k prostudování spisu při skončení vyšetřování, k povaze posttraumatické stresové poruchy a jejímu diagnostikování u poškozené osoby, k dokazování v hlavním líčení či nevypořádání některých námitek jím vznesených v odvolání vrchním soudem.

6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Nutno říci, že stěžovatel ve své poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti namítá téměř výhradně údajná pochybení policejních orgánů a soudů prvního a druhého stupně; k tomu předkládá i podrobnou argumentaci. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu však ústavní stížnost argumentaci obsahuje pouze sporadicky.

9. Naznačená argumentační disproporce proto neodpovídá tomu, jak stěžovatel rozsah požadovaného přezkumu Ústavním soudem sám vymezil. Ústavní soud vyšel z blanketní ústavní stížnosti, která mu byla doručena poslední den dvouměsíční lhůty stanovené pro její podání v . V ní stěžovatel výslovně uvedl, že je směřována pouze proti výše označenému usnesení Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení označil rovněž Nejvyšší soud a také doložená plná moc byla udělena pouze pro řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy - vázán petitem podaného návrhu - konstatuje, že ústavní stížností bylo napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu a nebyly jí napadeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně.

10. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že v textu doplnění ústavní stížnosti, které však bylo Ústavnímu soudu předloženo až po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, stěžovatel navrhuje rovněž zrušení rozhodnutí krajského a vrchního soudu a výslovně uvádí, že ústavní stížností míří "na zcela zásadní porušování jeho ústavních práv v řízení předcházejícímu hlavnímu líčení, hlavní líčení a následné řádné a mimořádné opravné prostředky." Jak totiž zmínil Ústavní soud již dříve, takovéto rozšíření petitu ústavní stížnosti neodpovídá obsahu plné moci, udělené stěžovatelem.

11. Výhrady stěžovatele směřující přímo k postupu Nejvyššího soudu se týkají pouze údajných "zjevných nedostatků" odůvodnění napadeného usnesení, avšak jeho námitky směřují převážně k té části odůvodnění, která obsahuje obiter dictum, a kde se Nejvyšší soud vyjadřuje již nad rámec dovolacího přezkumu. Stejně jako v dovolacím řízení napadá stěžovatel zejména rozsah dokazování, hodnocení důkazů či skutková zjištění provedená v řízení před soudy prvního a druhého stupně (část III.B a III.C ústavní stížnosti). Nejvyšší soud však již v napadeném usnesení (bod 32) vyložil, že to lze učinit předmětem přezkumu dovolacího soudu pouze v případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takové závažné pochybení ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci - a to ani ve vztahu k tvrzenému opomenutému důkazu - neshledal (viz body 33 a 49-50 či 54 napadeného usnesení) a své závěry, proti kterým Ústavní soud nemá výhrad, také dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Stejně tak se Ústavní soud ztotožnil i s názorem Nejvyššího soudu, že nelze podrobit dovolacímu přezkumu námitky stěžovatele týkající se postupu policejního orgánu při seznamování se s obsahem spisu či pořizování kopií jeho části (část III.A stížnosti). Jak uvedl dovolací soud, námitku tohoto typu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. řádu.

12. Ústavní soud proto konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal cokoliv, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, které námitky nelze podřadit pod zákonem vymezené dovolací důvody a i jeho závěr o odmítnutí zbývající části dovolání pro neopodstatněnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

13. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ve skutečnosti tímto způsobem stěžovatel znovu zpochybňuje pouze - pro něj nepříznivý - výsledek soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se samostatně nezabýval žádostí stěžovatele o přednostní projednání věci podle ustanovení , jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu