Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 175/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Šustrové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. , -197, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2019 č. j. , -181 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2018 č. j. -159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nebo podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na ochranu vlastnictví podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na respektování soukromého a rodinného života podle Úmluvy.

2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. -159 zamítl návrh stěžovatelky (dlužnice) na zproštění funkce insolvenční správkyně (JUDr. Marcely Marešové).

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19. 7. 2019 č. j. , -181 usnesení krajského soudu potvrdil. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že ze strany insolvenční správkyně nedošlo k naplnění jednání uvedeného v , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů, které by mohlo vést ke zproštění z funkce. Podrobně přitom rozebral jednotlivé výtky stěžovatelky k postupu insolvenční správkyně.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 29 KSPH 36 INS 4127/2010, NSČR 124/2020-B-197 odmítl jako nepřípustné. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že důvody pro zproštění funkce insolvenční správkyně nebyly dány, bylo jeho usnesení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2015 sen. zn. a usnesení z téhož dne sen. zn. ). Dalšími námitkami (nesprávná a neúplná skutková zjištění, procesní vady) pak stěžovatelka neuplatňovala způsobilé dovolací důvody.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Přestože přesně popsala a doložila dovolací důvody (v ústavní stížnosti cituje podstatné pasáže ze svého dovolání), Nejvyšší soud jeji argumentaci nezákonně zmanipuloval a nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že si dlouhodobě stěžuje na excesy insolvenční správkyně, které rovněž dokládá, avšak u soudů se jejím stížnostem nedostává sluchu. Řízení o zproštění funkce insolvenční správkyně považuje za nespravedlivé a vedené v její neprospěch a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Porušení práva na ochranu vlastnictví (y a Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva na respektování soukromého a rodinného života ( Úmluvy) spatřuje v tom, že nemovitosti v jejím vlastnictví byly prodány ve zmanipulované dražbě za nepřiměřeně nízkou cenu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas se zamítnutím jejího návrhu na zproštění funkce insolvenční správkyně, která se v insolvenčním řízení dopouští různých excesů, jež poškozují stěžovatelku. Stěžovatelka se sice snaží zdůrazňováním porušení svých základních práv posunout věc do ústavněprávní roviny, avšak její námitky, které mají vesměs obecný charakter, jsou v podstatě pouze souhrnem opakujících se tvrzení ohledně nesprávného postupu insolvenční správkyně zejména při zpeněžení majetku a následně nesprávného rozhodování obecných soudů o jejím návrhu na zproštění funkce.

9. Jak se podává z napadených rozhodnutí (rozhodnutí v insolvenčních věcech jsou veřejně dostupná v insolvenčním rejstříku na https://isir.justice.cz/) krajský soud i vrchní soud věnovaly náležitou pozornost všem námitkám, jimiž se stěžovatelka snažila zpochybnit řádný výkon funkce insolvenční správkyně. Vyjádřily se zejména k námitkám, že insolvenční správkyně pochybila, když svojí nečinností (opožděným podáním příslušné žaloby) umožnila užívání nemovitosti v obci P. třetím osobám a postupovala liknavě při jejím vyklizení a vymáhání nájemného (bezdůvodného obohacení), že neoprávněně zasáhla do cti stěžovatelky, že svým postupem zavinila ztrátu osobních věcí stěžovatelky v nemovitosti v obci M. a konečně i k námitce, že ke zpeněžení nemovitosti v obci P. dochází v rozporu s . Vysvětlily na základě dostupných podkladů, které jsou součástí spisu (zejména jednotlivé zprávy a vyjádření insolvenční správkyně o průběhu insolvenčního řízení a sdělení a podání samotné stěžovatelky), proč v postupech insolvenční správkyně nelze spatřovat natolik závažná pochybení, která by vedla k použití a zproštění funkce. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka se domáhá zproštění funkce insolvenční správkyně opakovaně v podstatě s obdobnou argumentací. Odkazují-li pak soudy na svá dřívější rozhodnutí ve věci zproštění funkce, nelze jim takový postup vytýkat. V postupu krajského soudu a vrchního soudu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

10. K tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že zproštění funkce podle představuje vůči insolvenčnímu správci nejpřísnější sankci. Neexistuje přitom přesný výčet všech případů, v nichž by měl soud vůči insolvenčnímu správci takto přísně postupovat. Míra pochybení a jeho důsledky jsou vždy výsledkem individuálního posouzení insolvenčním soudem, do něhož Ústavnímu soudu s výjimkou zjevných excesů nepřísluší zasahovat. Okolnost, že stěžovatelka má jiný názor na postupy insolvenční správkyně, výši hodnoty dražených nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení, nemůže být důvodem pro zproštění. Rovněž subjektivní (a nepodložené) podezření stěžovatelky o tom, že se insolvenční správkyně měla dopustit při výkonu své funkce trestného činu, nemůže v situaci, kdy takový podnět stěžovatelky byl Policií České republiky odložen, vést k závěru, že by měla být funkce zproštěna.

11. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, ani zde nemá Ústavní soud pochybnosti o jeho správnosti z pohledu dodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka pouze, že Nejvyšší soud její situaci "nezákonně zmanipuloval", dovolací důvody "zkreslil" a sdělil "prokazatelně nepravdivé důvody k odmítnutí dovolání", nedosahuje její argumentace úrovně, která by mohla Ústavní soud přimět k jakémukoliv zásahu. Naopak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je dovolání nepřípustné a jakými námitkami se stěžovatelka zcela míjí se způsobilými dovolacími důvody. Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu