Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 419/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Ing. Václav Hanf, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. -625, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. -566, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. -551, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen " "), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená , , a d (dále jen " ").

2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl výrokem I. napadeného rozsudku žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit mu částku 1 000 000 Kč představující stěžovatelem a vedlejším účastníkem sjednanou smluvní pokutu. totiž shledal, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné, neboť se účastníci dohody předem vzdávají možnosti domáhat se svých práv před soudem. Takové ujednání je proto v rozporu s ústavním pořádkem ( y) a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatele dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť mu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

4. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, a že jeho dovolání nemělo být odmítnuto, neboť dovolacímu soudu předložil k řešení a zdůvodnil otázku hmotného práva, která zakládala přípustnost dovolání, a která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dále vymezuje, v čem spatřuje porušení svých základních práv a předkládá Ústavnímu soudu argumentaci ke sporné otázce, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, a sice k povaze smluvní pokuty sjednané v dohodě o narovnání. Podrobně popisuje, co předcházelo uzavření dohody a jaký byl zamýšlený účel ujednání o smluvní pokutě, které do ní bylo vloženého. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníkovi, neboť nesouhlasí s její výší a způsobem jejího stanovení.

5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.

7. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.

8. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele neshledal žádnou způsobilou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu Stěžovatel sice určitým způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání k otázce smluvní pokuty, k níž se Nejvyšší soud i vyjádřil, neuplatnil však způsobilý dovolací důvod, když jeho dovolací námitky směřovaly proti skutkovému stavu. Řádné vymezení dovolacího důvodu je ovšem podle jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle má dovolatel uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Posouzení správnosti skutkových zjištění soudů ovšem není způsobilým dovolacím důvodem (srov. věta první ), a proto ani přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených y (viz stanovisko sp. zn. ; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu

9. Ani k tomu však v daném případě nedošlo. Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení, Nejvyšší soud se otázkou, zda hodnocení důkazu odvolacím soudem nebylo v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (což by byl právě případ vady, která by mohla přípustnost dovolání založit), zabýval a dospěl k závěru, že se tak v daném případě nestalo, a ani Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí takové pochybení nedovodil. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, postupoval způsobem předvídaným v , větě první, Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté y a jeho rozhodnutí proto nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto nemá proti postupu Nejvyššího soudu ze své pozice ochrany ústavnosti ( y) výhrad.

10. Ústavní soud doplňuje, že jde-li o a vrchní soud, ty v nyní posuzované věci dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a v jejich rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla teprve způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

11. K namítané nesprávnosti výpočtu výše náhrady nákladů dovolacího řízení je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde nyní, lze přitom v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Rovněž otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně a dospěl k závěru, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. ,

sp. zn.

, sp. zn. a další). S ohledem na uvedené Ústavní soud nepřikročil k meritornímu posouzení této námitky, neboť neshledal nic, co by ji posunulo do ústavněprávní roviny, a uzavřel, že ani v tomto ohledu nedošlo napadeným usnesením ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základního práva.

12. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení Nejvyššího soudu splnění podmínek podaných dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani krajského soudu neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu