Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 957/2025

-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, IČO 00244732, zastoupeného JUDr. Jaromírem Toufarem, narozeným 5. 4. 1961, bytem v Českých Budějovicích, Jírovcova 1345/28, proti žalované D. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2024, č. j. -225, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 11. 2024, č. j. -242, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobce (vlastník domu na adrese XY – dále jen „dům“) se změněnou žalobou domáhal vyklizení bytu č. 54 o velikosti 0+1 s příslušenstvím nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží domu (dále jen „byt“), a jeho předání do 15 dnů od právní moci rozsudku a po zajištění „náhradního ubytování, tj. bytu o jedné místnosti nebo pokoje v zařízení určeném k trvalému bydlení“.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. -184, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II), o odměně ustanoveného zástupce žalované (výrok III) a o náhradě státem placených nákladů řízení (výrok IV).

3. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 8. 2024, č. j. -225, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 11. 2024, č. j. -242 (dále též jen „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I a II a IV tak, že uložil žalované povinnost byt vyklidit ve lhůtě 15 dnů od zajištění „náhradního ubytování“ (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě státem placených nákladů řízení (výrok III).

4. Nejvyšší soud dovolání žalované (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle , 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), neboť není podle přípustné. Otázku, zda výkon práva žalobce, domáhajícího se vyklizení bytu, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu , , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), posoudil totiž odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.

5. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.), má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona - viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení , o. z. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ).

6. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky (řádné hrazení úhrad spojených s užíváním bytu, její věk, špatné sociální a majetkové poměry, zdravotní, zejména psychický stav a snahu jej řešit), tak i na straně žalobce (krátká doba trvání sjednaného nájmu na dobu určitou a vědomost žalované o tom, skončení nájmu uplynutím doby, „nenárokovost“ jeho prodloužení, způsob užívání bytu žalovanou - nutkavé hromadění nepotřebných věcí a odpadu, zápach, při kontrole provedené žalobcem zjištěný létající hmyz a zanesená kuchyňská linka, obtěžování ostatních uživatelů bytů v domě zápachem a jejich stížnosti, povinnost žalobce coby vlastníka zajistit ostatním uživatelům podmínky pro řádné užívání); vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Situaci žalované zohlednil vázáním uložené povinnosti byt vyklidit na zajištění „náhradního ubytování“ (aniž jej však - oproti žalobnímu žádání a skutečnosti, že právní úprava charakter této „bytové náhrady“, na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, blíže nedefinuje - blíže vymezil; tuto okolnost však dovolací soud zohlednit nemohl; srov. ). To považoval za „adekvátní způsob zohlednění dobrých mravů ve prospěch žalované při rozhodování o nároku žalobce na ochranu jeho vlastnického práva“.

7. Úvaha odvolacího soudu (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění), že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (ani zneužitím práva), není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

8. Dovolatelka výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, byť vůči nim žádné dovolací námitky neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné objektivně.

9. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 6. 2025

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu