Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 375/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Zuzanou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -1166 ze dne 6. října 2021 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. -1108 ze dne 21. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. -1052 ze dne 19. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Liberci (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle a 3 , za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 24 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a poškozené škodu 450 000 Kč; se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro dva skutky, neboť nebylo prokázáno, že se staly. Odvolání státního zástupce i stěžovatele proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 36 odst. 1 a 40 odst. 2 d (dále jen " ") a navrhuje tato rozhodnutí zrušit.

3. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především rekapituluje průběh řízení, předkládá vlastní verzi (platba poškozených byla náhradou škody, nikoliv kupní cenou za nemovitost) a z důkazů provedených nalézacím soudem dovozuje jiné právní závěry. Brojí především proti výpovědi 1. poškozené, na níž měl nalézací soud založit své závěry, přestože nebyla konzistentní; namítá vady při výslechu poškozeného, kterému pro imobilitu, nedoslýchavost a dezorientaci otázky soudu tlumočila a s odpověďmi pomáhala dcera - další poškozená. Namítá dále, že nalézací soud nezohlednil zájem poškozených na výsledku řízení (odsouzení stěžovatele) ani fakt, že šlo o "tvrzení proti tvrzení" [k tomu odkazuje například na nález

sp. zn.

ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411)]. Vzhledem k tomu, že 1. poškozená v průběhu řízení zemřela, nemohla již být dovyslechnuta; tato okolnost ale nemůže jít k tíži stěžovatele a jde o porušení zásady in dubio pro reo [viz například nález

sp. zn.

ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, jaká smlouva měla být uzavřena, nalézací soud ani nepřihlédl k výpovědím dalších svědků a znaleckým posudkům, které potvrzují jeho verzi. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyla zachována totožnost skutku, jak byla uvedena v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu - tuto vadu neodstranily ani odvolací soud a Nejvyšší soud. Závěrem stěžovatel poukazuje na usnesení Policie České republiky, Územního odboru Liberec, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (č. j. KRPL-47541-11/TČ-2015-180581), jímž byly z úkonů trestního řízení proti stěžovateli vyloučeny všechny osoby zařazené u tohoto územního odboru, mezi něž patřil i jeden z přísedících, který uvedl, že se necítí být podjatým, nalézací soud jej nevyloučil a jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud. Pochybnosti o podjatosti přísedícího však nebyly rozptýleny, přetrvávají a podle stěžovatele není ani podstatné, že takovou námitku sám nevznesl. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí.

4. Z napadených rozhodnutí se především podává, že argumentaci v ústavní stížnosti užil stěžovatel již v rámci řízení před obecnými soudy; opakovaně zpochybňoval právní závěry, které nalézací soud vyvodil z provedeného dokazování a předestírá vlastní interpretaci provedených důkazů. Na námitky stěžovatele reagovaly dostatečně srozumitelně odvolací soud i Nejvyšší soud.

5. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že nalézací soud se podrobně zabýval věrohodností všech provedených důkazů i jejich významem pro rozhodnutí ve věci samé. Výpověď poškozeného ani jeho dcery nebyla pro posouzení věci podstatná, významná byla naopak výpověď 1. poškozené, podpořená i dalšími důkazy. Po jejich zhodnocení vyslovil nalézací soud srozumitelný a pochyb prostý závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Zásadu in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny ( y), lze aplikovat, existují-li neodstranitelné pochybnosti; o porušení této zásady nejde v případě, kdy sice existují jisté rozpory, které však soudy vyřešily "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [viz například nález sp. zn. ze dne 12. ledna 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. S touto námitkou se dostatečně vypořádal i Nejvyšší soud (viz odst. 38. - 42.), a to i s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu; současně v projednávané věci vyloučil možnou deformaci důkazů (vyvození závěrů neplynoucích z provedených důkazů).

6. Nalézací soud podrobně vysvětlil důvody, které jej vedly k úpravě skutkové věty i závěru o výši způsobené škody - oproti popisu v obžalobě (odst. 28). Také odvolací soud (odst. 16. a 17.) a Nejvyšší soud (odst. 45. - 49.) se věnovaly této otázce důkladně; opakovaně přitom vyslovily, že totožnost skutku je zachována.

7. Čl. 8 odst. 2 y zaručuje každému, že nebude stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; právo na přístup k soudu ( y) zaručuje každému soudní řízení splňující zákonem předvídaná pravidla, nezaručuje však výsledek (úspěch) v řízení. Stěžovatel projevuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů a jeho argumentace je jen opakováním nesouhlasu s právními závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Jsou to obecné soudy, které jsou povolány aplikovat trestněprávní předpisy na konkrétní jednání a posoudit, je-li šetřené jednání trestným činem a jakou lze za jeho spáchání uložit sankci ( y). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy vykročily ze zákonem stanovených mezí při posuzování viny stěžovatele v projednávané věci, že by jejich závěry byly hrubě nepřiléhavé nebo že by vykazovaly znaky svévole.

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je bývalým policistou, rozhodl policejní orgán výše uvedeným usnesením o vyloučení všech policistů územního odboru z úkonů ve věci, což se týkalo i přísedícího - policisty v aktivní službě. S ohledem na uvedené navrhl státní zástupce vyloučení přísedícího z projednávání a rozhodování předmětné věci (sp. zn. 2 ZT 27/2016 ze dne 25. února 2019); návrh nalézací soud přezkoumal a usnesením sp. zn. ze dne 15. března 2019 přísedícího nevyloučil. Rovněž odvolací soud ke stížnosti státního zástupce usnesením sp. zn. ze dne 30. dubna 2019 rozhodl, že přísedící není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci stěžovatele. Možné pochybnosti o podjatosti přísedícího tedy obecné soudy projednaly a rozhodly způsobem, který zákon předvídá. Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatele podrobně věnoval (odst. 50. - 54.), aniž by ji uznal za naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Výchozí přitom byla skutečnost, že stěžovatel svoji nespokojenost s obsazením soudu namítl až v dovolání; sám námitku nevznesl a nepřipojil se ani ke stížnosti státního zástupce. Takové závěry obecných soudů není možno považovat za porušení práva stěžovatele na přístup k soudu.

9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu