Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 50/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Saxla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. -362, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2019 č. j. -343 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2017 č. j. -271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a MUDr. Jany Macurové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle y.

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. 1. 2018 č. j. -271, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 2. 2018 č. j. -276, uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (druhé žalobkyni) a Marii Macurové (první žalobkyni v průběhu řízení zemřelé) společně a nerozdílně částku 265 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Na náhradě nákladů řízení mu uložil povinnost zaplatit částku 130 708 Kč (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 8. 2019 č. j. -343 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původní žalobkyně - Marie Macurová (manželka zůstavitele) a vedlejší účastnice řízení (dcera zůstavitele) - jsou dědičkami po zemřelém Břetislavu Macurovi, který se stěžovatelem uzavřel dne 4. 9. 2007 smlouvu o půjčce částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení, z níž bylo dne 14. 4. 2010 vráceno 250 000 Kč na účet vedlejší účastnice řízení. Stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že by zbývající částku ve výši 250 000 Kč uhradil Břetislavu Macurovi za jeho života. Pro doplnění je třeba uvést, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 8. 2011 č. j. -150 byl návrh na dodatečné projednání dědictví co do sporné pohledávky zamítnut, neboť stěžovatel tvrdil, že částku 500 000 Kč vrátil ve dvou splátkách po 250 000 Kč, a tak zde nebyl ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), žádný nový majetek zůstavitele. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení a Marie Macurová měly postavení nerozlučných společníků, pak se úmrtím Marie Macurové stala její právní nástupkyní její jediná dcera a jediná dědička MUDr. Jana Macurová (vedlejší účastnice řízení). Obecné soudy tedy žalobě vyhověly, neboť byla dána aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení a stěžovatel neprokázal, že dluh zcela splatil, když jím předložená kopie o uhrazení dluhu byla předložena soudu opožděně (až v průběhu odvolacího řízení) a nadto byla vedlejší účastnicí řízení zpochybněna i její pravost a správnost.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. -362 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svoji ustálenou judikaturu uvedl, že otázka aktivní věcné legitimace nezávisela na tom, zda obě původní žalobkyně (vedlejší účastnice řízení a Marie Macurová) v dědickém řízení spornou pohledávku nabyly (ani na tom, zda ji v dědickém řízení přihlásily), nýbrž na tom, zda jsou (byly) dědičkami zůstavitele. I pokud by sporná pohledávka byla součástí společného jmění manželů, které zaniklo smrtí zůstavitele, a k jeho vypořádání došlo podle , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), pak v situaci, kdy ohledně ní v dědickém řízení neproběhlo její vypořádání, byly nadále původní dědičky vůči dlužníkovi této pohledávky oprávněny společně a nerozdílně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. ).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zdůrazňuje, že celou jistinu dluhu uhradil ještě před podáním žaloby. Navíc se domnívá, že vedlejší účastnice řízení a Marie Macurová nebyly aktivně legitimované k podání žaloby (přinejmenším v části týkající se pohledávky pocházející ze společného jmění manželů). Touto námitkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Nejvyšší soud pak argumenty stěžovatele nevyslyšel a svoje rozhodnutí podepřel (z pohledu stěžovatele) nelogickými odkazy na judikaturu týkající se pohledávek patřících do dědictví. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že se obecné soudy ohledně otázky aktivní legitimace odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, přičemž žaloba týkající se části pohledávky, která byla ve výlučném vlastnictví Marie Macurové, měla být zamítnuta (k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. ). Z uvedeného dovozuje, že vedlejší účastnice řízení a Marie Macurová byly nerozlučnými společníky ( ) jen v polovině žalované částky. V tom, že obecné soudy nereflektovaly judikaturu předkládanou stěžovatelem, spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel splňuje podmínku stanovenou v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. , neboť je advokátem. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy nezohlednily jím zastávaný názor (podpořený z jeho pohledu relevantní judikaturou) ohledně nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení (i druhé žalobkyně Marie Macurové). Již na tomto místě nelze přehlédnout, že stěžovatel svojí argumentací toliko polemizuje s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové, ale ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. Brojil-li stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, je na místě připomenout, že přezkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu, přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná. Takové vady však Ústavní soud neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.) a usnesení ze dne 25. 11. 2010

sp. zn.

, ze dne 9. 2. 2015

sp. zn.

a ze dne 11. 12. 2018

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud tak v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.

10. Ústavní soud žádné ze stěžovatelem tvrzených pochybení v rozhodování Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi (mj. i stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. ) týkající se otázky aktivní legitimace k podání žaloby a nerozlučného společenství dědiců v situaci možné (předchozí) existence společného jmění manželů. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se dovolací otázkou zabýval, přičemž dospěl k závěru, že není důvod pro její odlišné posouzení, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi, a předestřel i úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.

11. Jakkoliv může mít stěžovatel jiný právní náhled na posouzení aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení (jakož i druhé žalobkyně Marie Macurové), podstatné pro danou věc je, že se mu nepodařilo prokázat, že by Břetislavu Macurovi (právnímu předchůdci vedlejší účastnice řízení a druhé žalobkyně Marie Macurové) vrátil druhou polovinu z původně vypůjčené částky. Toto skutkové zjištění je stěžejní a snaha stěžovatele zpochybnit aktivní legitimaci vedlejší účastnice řízení a druhé žalobkyně se Ústavnímu soudu jeví jako účelová.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu