Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 494/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu; stěžovatel v této souvislosti odkazuje na a d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že nyní napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") tak, že podle § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), za použití , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, uložený mu rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. . Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Podle závěrů obvodního soudu se totiž stěžovatel ve zkušební době podmíněně odloženého trestu opakovaně dopouštěl trestné činnosti, kterou páchal i krátce poté, kdy nabyl právní moci shora citovaný odsuzující rozsudek obvodního soudu. Z chování stěžovatele tak není podle obvodního soudu patrná žádná snaha k nápravě a i proto nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí nežli přeměna podmíněného trestu v trest nepodmíněný.

3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. Městský soud zejména zdůraznil, že předmětem přezkumu v rámci jím vedeného řízení podle § 330 odst. 1 tr. řádu za použití § 83 odst. 1 tr. zákoníku není bez dalšího zákonnost ani důvodnost pravomocně uloženého trestu, jakož ani to, zda ve věci není dán jakýkoliv druh vícečinného souběhu k jiné trestní věci a zda by neměl být ve věci ukládán společný nebo úhrnný trest. Městský soud dále podrobně vysvětlil, že rozhodnutí, jimiž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody, o jehož přeměně nyní obvodní soud rozhodl, nebyla zrušena. Pro věc stěžovatele podle městského soudu není přiléhavý ani jeho odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 30. 7. 2019 [(N 142/95 SbNU 230); rozhodnutí Ústavním soudu jsou dostupná http://nalus.usoud.cz]. Jednak totiž stěžovatel netvrdí specifické okolnosti, pro něž by nemělo být k přeměně trestu v jeho případě přistoupeno, jednak přehlíží, že v jeho případě byl výkon trestu podmíněně odložen na nejdelší možnou zkušební dobu, kterou nelze dále jakkoliv prodloužit. Nadto je stěžovatel na základě jiných odsuzujících rozhodnutí za jím páchanou trestnou činnost již ve výkonu trestu odnětí svobody umístěn.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručenýchzákladních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

8. Stěžovatel - bez hlubší ústavněprávní argumentace - v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však oba soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně vypořádaly, a Ústavní soud pro stručnost na tato jejich odůvodnění odkazuje. Nezbývá tak než jen zopakovat, že na rozhodnutí o přeměně trestů v nyní posuzovaném případě nemá vliv ani rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. , v němž tento soud stěžovateli uložil souhrnný trest i ve vztahu k nyní vykonávanému trestu. Nicméně toto rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberci bylo ve vztahu ke stěžovateli vrchním soudem zrušeno v celém výroku o trestu. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. , pak jasně vyplývá, že rozsudku obvodního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , ani rozsudku městského soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. , se toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nijak nedotýká. Proto není podle Ústavního soudu rozhodná ani poznámka obvodního soudu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu se v citovaném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dopustil písařské chyby, když tento soud chtěl zrušit toliko výrok o trestu, nikoliv i výrok o vině stěžovatele.

9. Městský soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí také zcela akceptovatelným vypořádal s nálezem

sp. zn.

. K jeho závěrům Ústavní soud doplňuje, že ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve svých důsledcích netvrdí, že se obecné soudy v jeho věci dopustily opakovaného ukládání podmíněně odložených výkonů trestů odnětí svobody, aby následně v návaznosti na zjištění absence ponaučení stěžovatele z takto uložených trestů rozhodly, že si všechny původně toliko podmíněně uložené tresty vykoná. Obecně lze naopak říci, že výše (kumulativního) trestu odnětí svobody by byla v zásadě nepřiměřená až tehdy, pokud by byla v rozporu s ústavněprávními hodnotami (například s nutností ochrany lidské důstojnosti) nebo by se ocitla z jiného důvodu mimo zákonná nebo ústavní kritéria [srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná https://www.nsoud.cz]. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti konzistentně netvrdí, když si ve své podstatě vystačí s východiskem, že jemu uložená celková výměra trestu odnětí svobody je delší, než zákon umožňuje uložit za stěžovatelem spáchané (a nejpřísněji kvalifikované) trestné činy podvodu.

10. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu