Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 378/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. F., zastoupené Mgr. Michalem Fidrou, advokátem se sídlem České Budějovice, Ant. Barcala 1446/2a, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2021 č. j. -352 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2021 č. j. -338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo podle rozhodnuto, že se stěžovatelka neosvědčila ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, který jí byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. -233. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle a d (dále jen " ").

Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nijak nezhodnotil její argumentaci, o čemž svědčí i velmi rychlé rozhodnutí o její stížnosti a nedostatečné odůvodnění jeho usnesení. Uvádí, že za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí si bude odpykávat trest odnětí svobody v nepodmíněné formě v trvání 18 měsíců, a považuje to za důvod, kvůli kterému měly trestní soudy přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle . V této souvislosti odkazuje na závěry vyplývající z nálezů

sp. zn.

a

a dovozuje z nich, že samo spáchání trestného činu v průběhu zkušební doby by nemělo automaticky vést k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Tvrdí, že nalézací soud neměl pochybnosti o její upřímné snaze po nápravě a omezoval své úvahy pouze na běh zkušební doby, což stěžovatelka považuje za formalistický přístup, který je v rozporu s funkcemi trestního řízení. Stížnostní soud se podle ní nijak nevěnoval skutečnosti, že nařízený výkon trestu zasáhne také její nezletilou dceru, přičemž odkazuje na nález

sp. zn.

. Krajskému soudu rovněž vytýká, že rozhodl v neveřejném zasedání, čímž jí znemožnil osobně vysvětlit vznesené námitky. Odkazuje v této souvislosti na nález

sp. zn.

.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení stěžovatelky, že krajský soud ve svém usnesení nezhodnotil její argumentaci a nedostatečně své usnesení odůvodnil. Krajský soud na č. l. 2 svého usnesení poukázal na skutečnost, že stěžovatelka má v současné době již osm záznamů v opisu rejstříku trestů, opakovaně páchá trestnou činnost, a to v podstatě nepřetržitě od roku 2017 do doby posledního odsouzení v květnu 2021. Jestliže tedy stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně páchala trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle , nejednalo se podle krajského soudu o ojedinělé vybočení z řádného způsobu života.

Z pohledu ústavněprávního Ústavní soud nenalezl nic, co by mohl uvedenému závěru krajského soudu vytknout. Jestliže stěžovatelka s odkazem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu namítá, že samo spáchání trestného činu v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nemusí automaticky představovat důvod pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, přehlíží právě soustavnost svého páchání zmíněné trestné činnosti, a to i v průběhu zkušební doby. V této souvislosti lze rovněž odkázat na č. l. 2-3 usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), kde bylo vysvětleno, že stěžovatelka prokazovala při páchání jednotlivých trestných činů nenapravitelnost a neschopnost vzít si ponaučení z uložených alternativních trestů, což se projevovalo mj. tím, že jednoho z přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se stěžovatelka dopustila přímo před budovou krajského soudu při cestě na soudní jednání.

Stěžovatelka v nemalé míře přehání, když tvrdí, že "nalézací soud neměl pochybnosti o stěžovatelčině upřímné snaze po nápravě". Okresní soud totiž na č. l. 4 svého usnesení uvedl pouze to, že nemá důvod pochybovat, že stěžovatelka řádně pečuje o svou dceru, a vyjádřil určitou naději, když konstatoval, že narození jejího dítěte může být oním pomyslným bodem zvratu v životě. Jestliže své rozhodnutí o tom, že se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila a bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, odvíjel od stěžovatelčina chování ve zkušební době, nešlo z jeho strany o formalistický přístup, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o důsledné respektování zákona. Ustanovení totiž přikazuje soudu posuzovat, zda podmíněně odsouzený vedl řádný život ve zkušební době. Nemůže přihlížet k chování podmíněně odsouzeného před začátkem zkušební doby, anebo po jejím uplynutí (srov. ŠČERBA, F. a kol. . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 949).

Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatelky, že trestní soudy měly v jejím případě přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti s ohledem na to, že si bude za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání odpykávat nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmnácti měsíců. Uvedené přečiny sice v obecné rovině patří mezi méně závažné delikty, nicméně (jak již bylo uvedeno), stěžovatelka se jich dopouštěla opakovaně, resp. soustavně a ukládané tresty nespojené s odnětím svobody evidentně neplnily svůj účel. Ústavní soud dále odkazuje i na č. l. 4 usnesení okresního soudu, kde byly uvedeny racionální důvody vedoucí k závěru, že na případ stěžovatelky nelze vztahovat závěry obsažené v nálezu

sp. zn.

, na nějž stěžovatelka poukazovala.

Stěžovatelce sice lze přisvědčit, že se krajský soud ve svém rozhodnutí nezabýval dopady nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu na péči o její nezletilou dceru, nicméně s touto okolností se podrobně vypořádal na č. l. 4 okresní soud. Ten přesvědčivě vyložil, proč ani narození dítěte nelze v kontextu celého případu považovat za výjimečnou okolnost, která by mohla zpochybnit nutnost nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se s touto argumentací okresního soudu ztotožňuje.

Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatelky směřující proti tomu, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Nález

sp. zn.

, na nějž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje, na její případ nijak nedopadá, neboť v nyní projednávané věci stížnostní soud nijak nedoplňoval dokazování, takže konáním neveřejného zasedání stěžovatelce nebylo znemožněno se vyjádřit k novým důkazům. Jestliže tedy krajský soud stížnost stěžovatelky projednal v neveřejném zasedání, postupoval v souladu se zákonem (srov. § 240 trestního řádu) a nikterak tímto postupem nezasáhl do jejích ústavně zaručených práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu