Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3128/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. Ch., zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2021 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 2. 2020 č. j. -69. Tvrdí, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu kasačního soudu, který nepoložil Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU") předběžnou otázku, ačkoli tak byl povinen učinit. Stěžovatelka uvádí, že výklad práva EU (směrnic 2005/71/ES a 2011/98/EU) ze strany kasačního soudu je neudržitelný, neboť je přepjatě formalistický a nebere v potaz skutečnou povahu sociálních práv podle nařízení 883/2004 a integrální rodinnou dimenzi některých těchto sociálních práv.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, státní příslušnice Austrálie, se svojí nezletilou dcerou podala Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen "vedlejší účastník") žádost o určení právního vztahu - účasti nezletilé dcery v systému veřejného zdravotního pojištění v období od jejího narození do jejího úmrtí. Vedlejší účastník, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, rozhodnutím ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. VZP-14-02618357-A8A6 rozhodl, že pojistný vztah nezletilé dcery stěžovatelky k vedlejšímu účastníkovi trval od 23. 9. 2014 do 6. 10. 2014. Rozhodnutí odůvodnil tím, že jelikož dcera stěžovatelky učinila dne 23. 9. 2014 prohlášení o mezinárodní ochraně, měla od tohoto okamžiku nárok na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle , o azylu. V období předcházejícím dni 23. 9. 2014 nebyla dcera stěžovatelky v pojistném vztahu k vedlejšímu účastníkovi. Ředitel vedlejšího účastníka rozhodnutím sp. zn. PO/OMP-297/14 odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud výše označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v ě, jeho rozhodnutí označit jako svévolné. Kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními , o veřejném zdravotním pojištění (dále jen " "), předpisů unijního práva (směrnic 2005/71/ES a 2011/98/EU a nařízení 883/2004), jakož i s přihlédnutím k relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen " ") (rozsudek ve věci C-302/19).

K námitce stěžovatelky, že kasační soud nepoložil předběžnou otázku, nemůže Ústavní soud nepřipomenout vlastní judikaturu (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

), z níž vyplývá jeho zřetelný postoj k této problematice. Ústavní soud poukázal na to, že povinnost položit předběžnou otázku není dána, jestliže podle konkrétních kritérií neexistují rozumné pochybnosti ohledně platnosti a výkladu příslušného unijního práva. Proto i podle Ústavního soudu mají české soudy zvažovat, zda je posuzovaný problém vůbec vhodný pro předložení žádosti o zodpovězení předběžné otázky; kritérium tedy představuje závažnost právní otázky. Čím méně závažná tato otázka je, tím spíše může být obecný soud přesvědčen, že je sám způsobilý otázku vyřešit, a to na základě vlastních znalostí a porozumění unijnímu právu. Není dán důvod, aby byl zatěžován návrhy, které může národní soud vyřešit uspokojivým a přijatelným způsobem sám.

Ústavní soud si je současně vědom, a to především s ohledem na tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zakotveného v y, že účelem garance tohoto práva je zajistit jednotnou interpretaci norem unijního práva tak, aby bylo možno naplnit maximu rovnosti před zákonem skrze jednotnou interpretaci účelu právní normy obsažené v unijním právu. Ústavní soud ověřil, že kasační soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (body 17-33) obsáhle vysvětlil, proč se požadavek rovného zacházení, obsažený ve směrnicích 2005/71/ES a 2011/98/EU, nevztahuje na nezletilou dceru stěžovatelky, a proč tedy nevyhověl návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky . Podle Ústavního soudu nelze nepoložení předběžné otázky považovat za porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud se nedomnívá, že by závěr kasačního soudu o tom, že nepovažuje za potřebné předložit předběžnou otázku, byl závěrem excesivním, svévolným či zjevně neudržitelným.

Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelkou namítaných práv nepoložením předběžné otázky by mohlo dojít pouze tehdy, nevysvětlily-li by obecné soudy, proč otázku nepoložily. Požadavkům českého ústavního pořádku přitom vyhovuje odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva EU. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy posledního stupně klade unijní právo. Zatímco unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost (srov. koncept acte clair, jak plyne z rozsudku ze dne 6. 10. 1982 CILFIT 283/81), Ústavní soud respektuje uvážení obecných soudů při výkladu unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na soudní ochranu podle y a na zákonného soudce podle y. V posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, byl postup správních soudů v soudním řízení jako celku dostatečně odůvodněn.

Ústavní soud dodává, že nálezem

sp. zn.

, na který odkazuje též stěžovatelka, byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení a a odst. 2 písm. b) , která byla aplikována i v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud mj. uvedl, že "[v]nímá ustanovení věty prvé y pouze jako nepodkročitelný základ pro záruku práva na ochranu zdraví. To zejména znamená, že ze samotné skutečnosti, že bezplatná zdravotní péče je ústavně zaručena jen státním občanům, neplyne nemožnost zákonodárce přiznat ji i dalším skupinám osob. Ostatně, jak bylo zmíněno, zákon o veřejném zdravotním pojištění tak výslovně činí např. ve vztahu k žadatelům o udělení mezinárodní ochrany anebo cizincům, jimž bylo vydáno potvrzení o strpění pobytu na území České republiky [ustanovení ]. Jinak řečeno, zákonodárce se nemůže dostat do kolize s ústavní normou tehdy, pakliže přizná větší standard ochrany práv, přesahující minimální ústavní záruky. Na straně druhé však zákonodárce nemůže tuto ústavní normu porušit ani tím, jestliže tak neučiní a některým skupinám osob nepřizná více práv, než by plynulo přímo (v daném případě) z y."

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu