Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2920/2024

28 Cdo 2920/2024-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b)E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: Heidelberg Materials CZ, a.s., IČ: 262 09 578, se sídlem v Mokré-Horákově, Mokrá 359, o znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. -222, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. -76, rozhodl tak, že žalobci nejsou vlastníky: právní předchůdkyně žalobce a) id. 1/6, právní předchůdce žalobkyně b) id. 5/36, žalobkyně c) id. 1/12 a žalobce d) id. 1/12 pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nyní pozemku p. č. XY v témže k. ú., čímž v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 256264/2017 1815/96/13-RNP, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 1815/96 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobci se v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), domáhali nahrazení citovaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu s tím, že uplatňují nárok na vydání výše uvedeného pozemku v celém rozsahu. Pozemek původně náležel komanditní společnosti L., v níž byli právní předchůdci žalobců komplementáři, dalším komplementářem byl M. H. (jehož právní nástupci restituční nárok na vydání příslušného podílu neuplatnili) a členové rodiny L. byli komanditisty, všichni jmenovaní se shodnou výší vkladů 3 x 400.000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že komanditní společnost dle tehdy platného zákona č. 1/1863 ř. z., všeobecného zákonníku obchodního (dále jen „zákon č. 1/1863 ř. z.“), nebyla právnickou osobou, ale formou společného podnikání osob; majetek vyčleněný komplementáři ke společnému podnikání tudíž nebyl majetkem společnosti, nýbrž podílovým spoluvlastnictvím komplementářů. Z popsaných důvodů soud nepřisvědčil žalobcům, že by měli ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nárok na vydání veškerého majetku vloženého do komanditní společnosti (včetně podílu M. H., jenž restituční nárok neuplatnil). Naznal však, že žalobcům náleží poloviční podíl na majetku společnosti, nikoliv třetinový, což dovodil z rozdílného postavení komplementářů a komanditistů v komanditní společnosti dle tehdejšího práva, neboť komanditisté byli toliko investory, přičemž majetek nabývali skrze společnost jen komplementáři. Popsaným způsobem tedy nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. -222, k odvolání žalobců i Heidelberg Materials CZ, a.s., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené právní posouzení věci.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalobci dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu pro otázku, jež dosud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, za niž považují, zda byl majetek komanditní společnosti bez akcií v podílovém, či bezpodílovém spoluvlastnictví komplementářů. Dále tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež je v rozhodovací praxi řešena rozdílně, a to přirůstání podílu na majetku, jestliže zbývající spoluvlastník nárok nevznesl. Rozporný s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu má být poté odvolacím soudem uplatněný výklad zákona o půdě, jenž dle žalobců odporuje účelu zákona, neodpovídá principům restitučního zákonodárství a příčí se ustálené rozhodovací praxi.

4. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

5. K dovolání žalobců se vyjádřila Heidelberg Materials CZ, a.s., jež považuje výklad § 21 zákona o půdě prosazovaný žalobci za nesprávný, ztotožňuje se se závěry nalézacích soudů a upozorňuje na jejich soulad se související judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Navrhuje, aby soud dovolání žalobců zamítl.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle , zabýval jeho přípustností.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání není přípustné.

10. Otázky, zda šlo v komanditní společnosti bez akcií dle zákona č. 1/1863 ř. z. o bezpodílové spoluvlastnictví, přirůstání podílu zbývajícího podílového spoluvlastníka i aplikace zákona o půdě na popsanou situaci přípustnost dovolání (ve smyslu ) nezakládají, neboť je odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, i judikaturou Ústavního soudu.

11. Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či zákona o půdě), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osobám uvedeným v ustanovení zákona o půdě), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy způsobené oprávněné osobě, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad zmíněný rámec. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu (srov. namátkou nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. , nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (viz za všechny nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. , již citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. v bodě IV. 1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

12. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že žalobcům a) až d) odvozujícím restituční nárok od podílu svých právních předchůdců – komplementářů, členů rodiny K. – na majetku komanditní společnosti L. nepřirůstá (spoluvlastnický) podíl na majetku uvedené komanditní společnosti náležející zbývajícím komplementářům (členům rodiny H.), jejichž právní nástupci restituční nárok neuplatnili. Okolnost, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá rovněž (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. ). Shodné závěry byly ostatně dovozeny i v recentních rozhodnutích Nejvyššího soudu vydaných v řízeních, jichž byli žalobci též účastníky (viz rozsudky ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. , či usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. ).

13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a Heidelberg Materials CZ, a.s.,v dovolacím řízení vznikly náklady, které jsou žalobci povinni nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, a činí 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 4. 2025

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu