Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3357/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Mgr. Jany Gavlasové, 2) Bc. Petry Kubíkové, 3) Martina Michala, 4) Heleny Vondráčkové, zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2021 č. j. -210, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021 č. j. -179 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 23. prosince 2020 č. j. -166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Jana Šinágla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu (přístup k soudu) dle a 2 d (dále jen " "), práva na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva") a práva na ochranu osobnosti dle y. Stěžovatelka 2) dále namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že Ústavní soud její dřívější ústavní stížnost odmítl pro předčasnost z důvodu probíhajícího řízení před dovolacím soudem, její dovolání však následně bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro objektivní nepřípustnost.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelé se v postavení žalobců domáhali žalobou ze dne 15. 7. 2020 po vedlejším účastníkovi řízení náhrady nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv v celkové částce 546 659 Kč. Při stanovení výše zadostiučinění vyšli z výpočtu, který provedl Okresní soud v Berouně (dále také "okresní soud") v jiném řízení o ochraně osobnosti, v němž se stěžovatelé rovněž domáhali finanční satisfakce po vedlejším účastníkovi řízení.

3. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil. Vyšlo totiž najevo, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2020 byl zjištěn úpadek vedlejšího účastníka řízení a bylo mu povoleno řešit úpadek oddlužením. Nárok žalobců proto nemohl být dle , , uplatněn žalobou. Dle bylo nutné takové řízení zastavit.

4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neshledal odvolání stěžovatelů důvodné a uvedené rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil. Dle nelze zahájit soudní řízení o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou. Stěžovatelé nijak neodůvodnili, proč by přihlášení nároku z titulu ochrany osobnosti nebylo do insolvenčního řízení možné. Navíc sami své jiné pohledávky z titulu ochrany osobnosti do tohoto insolvenčního řízení přihlásili. Krajský soud na závěr stěžovatele poučil o tom, že dovolání je proti tomuto usnesení přípustné. Protože si stěžovatelé nebyli přípustností dovolání jisti, podali dne 5. 5. 2021 z procesní opatrnosti jak dovolání, tak ústavní stížnost.

5. Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 20. 5. 2021 odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako nepřípustný návrh, neboť ji považoval před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu za předčasnou.

6. Nejvyšší soud výrokem I. napadeného usnesení odmítl dovolání stěžovatelky 2) jako objektivně nepřípustné, neboť uplatnila nárok na náhradu nepřevyšující zákonný limit 50 000 Kč dle . Dovolání ostatních stěžovatelů odmítl výrokem II. jako objektivně nepřípustné dle v rozsahu, v němž směřovalo proti nákladovému výroku. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání zamítl výrokem II. in fine. Konstatoval přitom, že je zásadní vyhodnotit, zda stěžovatelé mohli a měli uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy do osobnostních práv v insolvenčním řízení vedeném na majetek vedlejšího účastníka řízení. Jestliže k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, od nějž poškozený odvozuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo před rozhodnutím o úpadku osoby za takový zásah odpovědné, je náhrada nemajetkové újmy v penězích pohledávkou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v . Stěžovatelé se domáhali náhrady za dobu předcházející uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku a současně není taková pohledávka zahrnuta ve výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň, jde tedy o pohledávku, kterou měli uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek vedlejšího účastníka řízení. Protože v době zahájení tohoto sporu trvaly účinky rozhodnutí o úpadku vedlejšího účastníka řízení, byl dán důvod pro zastavení řízení podle .

7. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla na osobnostních právech, není pohledávkou, kterou lze uplatnit přihláškou v rámci insolvenčního řízení. Účinky oddlužení ve smyslu nedopadají na spory na ochranu osobnosti. Stěžovatelé dále upozorňují na specifika insolvenčního řízení, která jim brání řádně jejich nároky projednat. Zároveň však připouštějí, že v rámci insolvenčního řízení (bod 3) se finanční satisfakce domohli. Vedlejší účastník řízení ale nesplnil další povinnosti dle dřívějších vykonatelných rozhodnutí, čímž se jejich újma dále prohlubuje.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé 2), 3) a 4) jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu (dále také " "). Stěžovatelka 1) je jako advokátka rovněž řádně zastoupena ve smyslu stanoviska ze dne 8. 10. 2015. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

9. Stěžovatelka 2) upozorňuje, že přestože byla její dřívější ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost (bod 5), bylo její souběžně podané dovolání výrokem I. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuto pro objektivní nepřípustnost. Tomuto výroku napadeného rozhodnutí není z pohledu ústavněprávního co vytknout, Nejvyšší soud jím řádně aplikoval . Dopad by mohl mít pouze na posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Dle byl-li mimořádný opravný prostředek soudem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno. Nejvyšší soud však neodmítl dovolání stěžovatelky 2) z důvodu závisejícího na jeho uvážení. Kdyby ale měl Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost vůči rozhodnutí okresního a krajského soudu pro opožděnost, sám by svým postupem upřel stěžovatelce 2) přístup k soudu v rozporu s východisky judikatury Evropského soudu pro lidská práva k Úmluvy (Vodárenská akciová společnost, a. s., proti České republice, rozsudek ze dne 24. 2. 2004, stížnost č. 73577/01 či Turek proti České republice, rozsudek ze dne 21. 6. 2005, stížnost č. 73403/01). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je proto nutno odvíjet od rozhodnutí o dovolání. Ústavní stížnost stěžovatelky 2) je proto jako přípustná projednaná v celém rozsahu.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil.

11. Na půdorysu ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zastavení civilního řízení nemůže Ústavní soud nijak hodnotit, nakolik je insolvenční řízení vhodným a účelným prostředkem pro uplatňování nároků vyplývajících z ochrany osobnosti. Ústavní soud si nicméně všímá, že v insolvenčním řízení byla stěžovatelům, jak sami uvádějí a jak lze ověřit v insolvenčním rejstříku, finanční satisfakce z titulu ochrany osobnosti poskytnuta. Je proto zjevné, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na osobnostních právech může být úspěšně uplatněn přihláškou v rámci insolvenčního řízení. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla proto po právní stránce přiléhavá. Byla zároveň odpovídajícím způsobem odůvodněná a srozumitelná, nezatížená kvalifikovanou vadou, která by vyvolávala nutnost kasačního zásahu Ústavního soudu.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu