Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2407/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 9. 6. 2021, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 15. 1. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -7364 ze dne 7. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná a 2, , a d (dále jen " ") a dále a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -7364 ze dne 7. 6. 2019 (dále také "rozsudek městského soudu") uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 3 , ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což mu byl podle uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle za použití , 2 uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč. Podle mu bylo povoleno zaplatit peněžitý trest v přiměřených splátkách po 50 000 Kč měsíčně, splatných do každého 5. dne v měsíci od právní moci rozhodnutí, a to pod ztrátou výhody splátek. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev, a to na dobu pěti let. Rozsudkem městského soudu bylo v dané věci rozhodnuto též o vině a trestech dalšího obviněného a spoluobviněného, přičemž všichni podali proti rozsudku městského soudu odvolání.

Vrchní soud v Praze pak rubrikovaným usnesením sp. zn. ze dne 15. 1. 2021 (dále také "usnesení vrchního soudu") o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek městského soudu zrušil ve výroku, jímž byl stěžovateli podle stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Následně rozhodl tak, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek městského soudu beze změn. Proti tomuto usnesení pak podal stěžovatel dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 9. 6. 2021 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že hodnocení obecných soudů, a zejména pak Městského soudu v Praze jakožto soudu nalézacího, je založeno na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když závěry ohledně fiktivnosti dodání zboží, nemohou být dostačující pro rozhodnutí o vině stěžovatele. Soudy tak porušily nejen zásadu legality a princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege ( y), ale také právo stěžovatele na spravedlivý proces podle y a Úmluvy, když nerespektovaly princip presumpce neviny a z ní plynoucí zásadu in dubio pro reo ve smyslu y. Soudy tak nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 2 a 6 trestního řádu a nedostatečně odůvodnily, proč nepřihlížely k důkazům prokazujícím dodání zboží při formulaci fiktivnosti vykázaného obchodu. S těmito námitkami se ostatně nevypořádal ani Nejvyšší soud. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že v důsledku ústavně nekonformních rozhodnutí trestních soudů se od 18. 8. 2021 nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž dochází rovněž k porušení jeho práva na osobní svobodu garantovaných a 2 y a Úmluvy.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavní soud primárně konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 2, 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Obecné soudy srozumitelně a plausibilně odůvodnily, z jakých důvodů dospěly k závěrům o vině stěžovatele, a které důkazy jakožto nevěrohodné pak musel nalézací soud odmítnout (viz odůvodnění rozsudku městského soudu, případně bod 8 odůvodnění usnesení vrchního soudu). Z tohoto pohledu pak nelze shledávat jakýkoliv ústavněprávní deficit ani v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (zejména , a y) ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Pokud se týká ústavní stížnosti směřující proti části rozsudku městského soudu, respektive výroku, kterým byl stěžovateli podle stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, pak ústavní stížnost směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí, resp. výroku, který byl zrušen usnesením vrchního soudu, a tudíž se jedná o nepřípustný návrh podle .

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu