Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 834/2024

27 Cdo 834/2024-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ludmily Vítové, bytem v Jablonci nad Nisou, Dr. Randy 3130/7, PSČ 466 01, zastoupené Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, proti žalovanému Antonínu Kubálkovi, bytem v Liberci, Lyžařská 400, PSČ 460 15, zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o zaplacení 2.500.230,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. -223, takto:

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. -202, zamítl žalobu o zaplacení 2.500.230,82 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[4] Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. , vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyřešil otázku „vztahu právní úpravy omylu při narovnání dle , (dále též jen ‚o. z.‘), a obecné právní úpravy omylu dle a násl. o. z.“. Podle dovolatelky soudy dospěly toliko k závěru, že „omyl v daném případě nebyl vyvolán lstí“. Dohoda o narovnání ze dne 13. 2. 2015 (dále též jen „dohoda o narovnání“) však byla uzavřena „na straně dovolatelky v omylu o tom, co nebylo mezi stranami sporné nebo pochybné“. Tím se soudy nižších stupňů nezabývaly.

[5] Dovolatelka však přehlíží, že veškerá její tvrzení ohledně jejího uvedení v omyl žalovaným při uzavírání dohody o narovnání odporují soudy zjištěnému skutkovému stavu. Konkrétně soud prvního stupně v odstavci 54. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „provedené dokazování vyvrátilo tvrzení dovolatelky, že v době uzavření dohody o narovnání nevěděla o tom, že došlo k částečnému prominutí předepsaných úroků z prodlení a vyměřeného penále“. Podle soudu prvního stupně „provedené dokazování vyvrátilo tvrzení dovolatelky, že byla žalovaným uvedená v omyl tím, že jí nebylo sděleno, že došlo k částečnému prominutí penále a úroků z prodlení“ (viz odstavec 56. odůvodnění). Dokazováním bylo vyvráceno i tvrzení dovolatelky, že při uzavírání dohody o narovnání „absentovala její svobodná, pravá a vážná vůle takovou smlouvu uzavřít“ (viz odstavec 57. odůvodnění). Soud prvního stupně v odstavci 58. odůvodnění uzavřel, že „dovolatelka věděla, jaké nároky a z jakého důvodu vůči ní žalovaný uplatňuje, a že s tímto vědomím dovolatelka uzavřela se žalovaným dne 13. 2. 2015 dohodu o narovnání“. Odvolací soud se s citovanými závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

[6] Z uvedeného tak vyplývá, že dovolatelka při uzavírání dohody o narovnání nejednala v omylu ohledně skutečností, které nebyly mezi stranami dohody sporné nebo pochybné. Naopak bylo prokázáno, že dovolatelka byla s těmito skutečnostmi zcela srozuměna a s jejich znalostí dohodu o narovnání uzavřela.

[7] Dovolatelka dále namítá, že narovnáním „mohou být upravena mezi účastníky pouze taková sporná práva a povinnosti, jimiž mohou účastníci disponovat“, přičemž v projednávané věci žalovaný při uzavření dohody o narovnání nedisponoval pohledávkou společnosti OLDRICH s. r. o., identifikační číslo osoby 46711384 (dále též jen „společnost“). Dovolatelka však přehlíží, že se k úhradě případného „postihu správce daně“ zavázala ve smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřené dne 16. 12. 2009 pouze žalovanému, nikoli společnosti. Žalovaný tak při uzavírání dohody o narovnání disponoval se svou vlastní pohledávkou plynoucí ze smlouvy o převodu obchodního podílu.

[8] Vznáší-li dovolatelka v dovolání otázku týkající se procesu zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem, konkrétně, že „skutková zjištění odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o špatném zaúčtování směnné smlouvy dovolatelkou tak nemají žádnou oporu v provedeném dokazování a představují zjevnou libovůli odvolacího soudu“, opomíjí, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle je totiž jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

[9] Pro uzavření dohody o narovnání totiž podle zjištění soudů nebyla rozhodující skutečnost, zda dovolatelka špatně zaúčtovala směnnou smlouvu, nýbrž to, zda dovolatelka „na základě ujednání ve smlouvě o převodu obchodního podílu odpovídá a má uhradit závazky vzniklé sankcemi ze strany správce daně”. Právě spornost práva žalovaného na tuto úhradu měla být dohodou o narovnání odstraněna.

[10] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je „odvolací soud povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, jestliže dospěje k závěru, že z provedených důkazů plynou jiné skutkové závěry“, neboť odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, naopak na skutková zjištění soudu prvního stupně jako na správná odkázal. Odvolací soud se proto neodchýlil od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. .

[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 1. 4. 2025

JUDr. Marek Doležal předseda senátu