Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2858/21

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Tomáše Čáhy, zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou, se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. -376, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. -337 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. května 2020 č. j. -269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 22. října 2021 navrhl stěžovatel postupem dle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo zejména do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu dle d (dále jen " ").

2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění ( ).

3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého usnesení dovolacího soudu se podává, že stěžovatel byl v postavení jednoho z žalobců účastníkem civilního řízení o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniknuvšího v důsledku předání daného peněžního obnosu právnímu předchůdci vedlejších účastníků jakožto platby za uzavření nájemní smlouvy k bytu (s původně) regulovaným nájemným, popř. platby za závazek "nezvyšovat nájemné" při deregulaci nájemného. Původní skutkové tvrzení stěžovatele o tom, že daná částka byla "kaucí" složenou v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy, nebylo prokázáno. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl po právní stránce k závěru, že ani jeden ze žalovaných není ve věci pasivně legitimován, přičemž i pokud by některý z nich legitimován býval byl, šlo by o promlčený nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího z plnění na absolutně neplatný právní úkon. K odvolání žalobců pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný jej napadeným rozsudkem postupem dle potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaných, avšak vzhledem k tomu, že také dle jeho názoru šlo o nárok, který je již promlčen, odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl jako nepřípustné postupem dle věty první , neboť shledal, že dovolací argumentace nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, jelikož na řešení právních otázek předložených stěžovatelem rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.

4. Vedle stěžovatelových námitek o porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu obsahuje ústavní stížnost i celou řadu odkazů na požadavky plynoucí pro soudní rozhodování z principů spravedlnosti a slušnosti (ekvity), poctivého jednání, dobrých mravů, nepřípustnosti soudní libovůle či zmírňování tvrdosti zákona. Bližší ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost však neobsahuje a uvedené odkazy mají povahu spíše paušálních deklarací, které nejsou nijak zacíleny na určité pochybení obecných soudů, které by mělo být natolik závažné, že by nabylo intenzity neústavnosti. Věcně je pak stížnost primárně založena na argumentu vadného výkladu zákona v otázkách posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a délky objektivní promlčecí doby dle a 2 , (dále jen " "), který byl na danou věc s ohledem na časové okolnosti případu ještě aplikovatelný.

5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené . Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv ( ).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadeného usnesení dovolacího soudu, které jediné bylo k ústavní stížnosti přiloženo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti ( y), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro případný kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Dle názoru Ústavního soudu dovolací soud v napadeném usnesení srozumitelně a dostatečně podrobně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelem v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Dovolací soud reagoval na argumentaci stěžovatele a jeho závěry nejsou nijak excesivní (nelogické). Napadené usnesení dovolacího soudu není zatíženo ústavněprávně relevantní svévolí či interpretační libovůlí - dovolací soud jím adekvátně aplikoval podústavní právo a realizoval svůj úsudek v postavení sjednotitele judikatury obecných soudů. Toto rozhodnutí nijak nezasáhlo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani do práva na soudní ochranu (a nepředstavuje porušení s tím souvisejícího zákazu odepření spravedlnosti). Dovolací soud stěžovateli na str. 4 napadeného usnesení rovněž jasně vyložil problematiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby a délku objektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení dle , jejich vzájemného vztahu, a to spolu s četnými odkazy na judikaturu, kterou lze považovat za ustálenou. Tomuto výkladu dané problematiky nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Přestože Ústavní soud neměl od stěžovatele k dispozici napadené rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, tak vzhledem k tomu, že jak z ústavní stížnosti, tak z usnesení dovolacího soudu je zcela zřejmé, že i odvolací soud vycházel při posouzení otázky promlčení zažalovaného nároku stěžovatele z právních názorů vyložených dovolacím soudem, nespatřuje Ústavní soud další potřebu bližšího zkoumání rozsudku odvolacího soudu, potažmo rozsudku soudu prvního stupně. Takový postup by na výsledku věci ničeho nemohl změnit a byl by nadbytečný.

8. Ústavní soud tedy shrnuje, že nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani do práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu