Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3416/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 č. j. -2347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a 4 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadl dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020 č. j. -2168. Soudy v řízení rozhodly o návrzích matky na nařízení výkonu rozhodnutí, jímž byl upraven styk otce s nezletilým. Obvodní soud pro Prahu 9 nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze doplňujícím usnesením tento nákladový výrok potvrdil. V dovolání stěžovatel brojil zejm. proti rozhodnutím soudů o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti dovolání v této věci a shodně s dovoláním vytýká obecným soudům nesprávný postup při rozhodování o náhradě nákladů, když žádnému z účastníků nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a domáhá se přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem. Namítá, že Nejvyšší soud nemůže postupovat při posuzování přípustnosti dovolání formalisticky. Omezení přípustnosti se na jeho právní věc nevztahuje. Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání však nelze nic vytknout. Podle , o zvláštních řízeních soudních, není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Vedle toho navíc není dovolání podle přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Na tom nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že se zde jedná o obecnou otázku povahy řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem ve vztahu k nákladům řízení.

Odmítnutí dovolání na základě tohoto výslovného ustanovení zákona není možné posoudit jako formalistický postup Nejvyššího soudu. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález

sp. zn.

). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ( y), přičemž cílem právní úpravy obsažené v není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Ústavní soud proto neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Jde-li o námitky stěžovatele týkající se posouzení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy, stěžovatel rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ani Městského soudu v Praze nenapadá. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto k přezkumu těchto rozhodnutí nemohl přistoupit. Stěžovatel tato rozhodnutí již ostatně napadl samostatnou ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením

sp. zn.

.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu