Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2571/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Oty Kodyma, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021 č. j. -19, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020 č. j. 193 ICm 3111/2020-6, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 č. j. -42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 č. j. 193 ICm 3111/2020-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2020 č. j. 193 ICm 3111/2020-6 zamítl pro opožděnost žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelem (stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně uvádí, že soud tímto rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele). Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 15. 1. 2021 č. j. -19 rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 č. j. 193 ICm 3111/2020-29 také odmítnuto pro opožděnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. -42 toto rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Stěžovatele poučil, že proti rozhodnutí není dovolání podle přípustné. Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí ústavní stížností.

Stěžovatel zpochybňuje právní závěry obecných soudů týkající se opožděnosti podaného dovolání. K tomu uvádí, že soud mu měl doručovat písemnosti, tedy i dovoláním napadené rozhodnutí, na novou adresu, když tu uvedl na jednom z podání v řízení mu předcházejícím, na tu měl také sjednanou dosílku. Argumentuje i tím, že mu dovoláním napadené rozhodnutí bylo vhozeno do schránky dne 17. 2. 2021 a on považoval toto datum za "poslední den termínu k doručení". Oba soudy také věděly, že byt, kam mu byly písemnosti doručovány, byl insolvenční správkyní prodán.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na takový návrh kladeným. Stěžovatel byl Vrchním soudem poučen, že dovolání není přípustné, neboť je proti tomuto usnesení přípustná žaloba pro zmatečnost podle [ ]. Takové poučení však není správné, neboť podle žaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Tak tomu bylo i v daném případě, když dovolání odmítnuté pro opožděnost bylo podáno proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nebo . Vzhledem k tomu, že žaloba pro zmatečnost není proti výše uvedenému usnesení podle přípustná, ustanovení o nepřípustnosti dovolání podle se zde neaplikuje. Protože však stěžovatel jednal v důvěře ve správnost poučení o nepřípustnosti dovolání a nevyčerpal-li proto mimořádný opravný prostředek (dovolání), nemůže mu být tato skutečnost na překážku při podání ústavní stížnosti a při posouzení její přípustnosti podle (srov. např. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud proto přistoupil k posouzení argumentace stěžovatele i obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že nesprávné poučení vrchního soudu o nepřípustnosti dovolání mělo za následek, že stěžovatel nevyužil tohoto opravného prostředku (z ústavní stížnosti ale na druhou stranu ani nevyplývá, že by stěžovatel využil k ochraně svých práv vrchním soudem v poučení uvedenou žalobu pro zmatečnost). Stěžovateli byla tímto nesprávným poučením fakticky odňata možnost domoci se ochrany proti tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod před Nejvyšším soudem (po zhodnocení přípustnosti dovolání podle ).

Nicméně jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

nebo

). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by bylo nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě. Kasační nález z důvodu nesprávného poučení stěžovatele o nepřípustnosti dovolání by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 č. j. -42 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 č. j. 193 ICm 3111/2020-29 ohledně opožděnosti podaného dovolání. Jeho argumenty směřují zejména k tomu, že rozhodnutí, které stěžovatel napadl dovoláním odmítnutým pro opožděnost, nebylo doručeno na správnou adresu.

Pokud nemá účastník zřízenou datovou schránku, doručuje se mu primárně na adresu, kterou v podání uvede jako adresu pro doručování ( ). Pokud pak dojde v průběhu řízení ke změně, je to účastník povinen soudu bez zbytečného odkladu sdělit (, 3 ). Tj. účastník je odpovědný za to, že se soud o změně adresy pro doručování dozví. Jestliže adresát opomene soudu sdělit změnu adresy a písemnost mu byla doručena na jím původně sdělenou adresu, nemůže se s ohledem na tuto svoji povinnost domáhat určení neúčinnosti takového doručení.

Nutno podotknout, že stěžovatel ostatně ani neúčinnost doručení nenamítal, ale z jím tvrzeného doručování na nesprávnou adresu dovozoval včasnost podání dovolání. Neobstojí ani argument stěžovatele, že soud musel vědět, že již stěžovatel na dané adrese nebydlí. Vzhledem k tomu, že účastníkovi byly i nadále písemnosti na tuto adresu účinně doručovány, nemohly na straně soudu vzniknout důvodné pochybnosti o možnosti stěžovatele písemnosti na dosud užívané adrese přebírat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -33). Není rozhodné, že se tak případně dělo formou tzv. dosílky (srov. usnesení Vrchního soudu č. j. -49). Ani další závěr stěžovatele týkající se okamžiku fikce doručení není správný. Je-li písemnost doručována do vlastních rukou a nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky ( ). Okamžikem doručení tedy není okamžik vhození písemnosti do schránky, jak předpokládal stěžovatel a není ani pravdou, že by písemnost měla být vhozena do schránky desátý den od uložení. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze v stěžovatelem napadených rozhodnutích svůj závěr o opožděnosti podaného dovolání řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021 č. j. -42 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 č. j. 193 ICm 3111/2020-29 byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze (č. j. 193 ICm 3111/2020-6), jímž soud zamítl žalobu pro zmatečnost pro opožděnost, a Vrchního soudu v Praze, kterým soud potvrdil toto rozhodnutí (č. j. -19). Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí, v čem v nich spatřuje porušení svých základních práv. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že ani tato napadená rozhodnutí neshledává neústavními a s jejich závěry se ztotožňuje.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu