Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3282/2024

21 Cdo 3282/2024-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Badeniho č. 291/3, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany,se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, o 431 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024, č. j. -160, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. -160, není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení 241a odst. 1 , a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

4. Přestože dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena („posouzení, kdy dojde ke zrušení pracovního místa na základě , , ve znění pozdějších předpisů …, kolik pracovní náplně musí být odebráno, či ,rozmělněno´, aby byla původní pracovní činnost zaměstnance považováno ,de facto´ v souladu s výše uvedeným paragrafem za zrušenou“), a namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda kolektivní smlouva „by měla mít přednost před zákonnou úpravou“ (přičemž poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. ), ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (že „ke zrušení žalobkyní zastávaného vedoucího pracovního místa nedošlo, došlo pouze k jeho převedení na místo služební …, které začal vykonávat J. Ž.“), na němž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyni „při skončení pracovního poměru pro fikci výpovědního důvodu podle ustanovení “ odstupné podle části věty druhé za středníkem nenáleží.

5. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

6. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal ani dovolatelkou namítaný „extrémní nesoulad“ mezi „právními závěry odvolacího soudu a důkazy, které byly provedeny jako např. kolektivní smlouva, anebo důkazy, které provedeny nebyly a prokazovaly by … zrušení pracovního poměru dovolatelky“. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení provedených důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Uvedený „extrémní rozpor“ se samozřejmě nemůže týkat důkazů, které nebyly vůbec provedeny, a které tedy ani nebyly (nemohly být) soudem hodnoceny.

7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatelka, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „nedošlo pouze ke změně podmínek, kdy z civilního zaměstnance může aktuálně vykonávat uvedenou pozici pouze vojenský zaměstnanec, ale došlo také ke zcela flagrantní změně pracovní náplně“, která byla „ponížená o více jak 50 %“, a že je tedy „zjevné, že zastávaná pozice dovolatelky byla de facto zrušena“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

8. Odvolací soud se ani neodchýlil – jak namítá dovolatelka – od právních závěrů uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., že kolektivní smlouva uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem (popřípadě organizací zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž obsah není v rozporu s právními předpisy, že v ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu a že práva, která vznikla z normativních ustanovení kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní práva zaměstnanců z pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. ). V nyní projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, avšak na základě výkladu „článku 4.1 (Nároky zaměstnanců) kolektivní smlouvy 2017“ dovodil, že „tento článek nerozšiřuje okruh osob, kterým má být vyplaceno odstupné, ale upravuje výši odstupného nad zákonem stanovenou minimální hranici v případě rozvázání pracovního poměru podle až c) nebo v případě skončení pracovního poměru dohodou z týchž důvodů se zaměstnanci v pracovním poměru trvajícím alespoň 10 let a více“, a že z ustanovení kolektivní smlouvy nevyplývá, že by v ní bylo sjednáno právo na odstupné osobě odvolané z vedoucího pracovního místa, s níž byl pracovní poměr rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti podle , jak tomu bylo v případě žalobkyně, a dospěl proto k závěru, že nárok na požadované odstupné žalobkyni nevznikl ani podle kolektivní smlouvy.

9. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 3. 2025

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu