Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3417/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti APB - PLZEŇ a. s., sídlem Losiná 303, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Francem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. -28 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2021 č. j. -28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo podnikat podle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se zásahovou žalobou podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podanou u Krajského soudu v Ústní nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhala určení toho, že vydání vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2019 č. j. KUUK/132627/2019/ZPZ, v němž byla stěžovatelka informována o neprodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí záměru "Větrná farma Hora Sv. Šebestiána a větrná farma Křimov", bylo nezákonným zásahem do jejích práv. Z toho důvodu dále požadovala, aby je krajský soud zrušil a zakázal vedlejšímu účastníkovi v nezákonném zásahu pokračovat.

3. Krajský soud napadeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky odmítl podle jako opožděnou. Vyšel přitom ze znění , podle něhož musí být zásahová žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, nejpozději však do dvou let od okamžiku, kdy k zásahu došlo. Ze spisové dokumentace, kterou předložil vedlejší účastník, krajský soud zjistil, že vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2019 č. j. KUUK/132627/2019/ZPZ bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky do datové schránky dne 25. 11. 2019. Podle krajského soudu je tak zcela zřejmé, že právě dne 25. 11. 2019 se stěžovatelka dozvěděla o jím tvrzeném nezákonném zásahu. Dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tak počala plynout v úterý 26. 11. 2019 a skončila v pondělí 27. 1. 2020, tj. nejbližší pracovní den po sobotě 25. 1. 2020, na kterou by jinak konec lhůty připadl (bod 7 odůvodnění usnesení). Zásahovou žalobu však stěžovatelka zaslala soudu prostřednictvím datové schránky teprve dne 23. 12. 2020.

4. Krajský soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že se dozvěděla o nezákonnosti vyjádření vedlejšího účastníka až dne 2. 11. 2020, kdy jí byly Agenturou ochrany přírody a krajiny (dále jen "AOPK") poskytnuty informace o výskytu tetřívka obecného v blízkosti plánovaných větrných elektráren. Krajský soud podotkl, že "dané informace poskytnuté žalobkyni AOPK se týkaly pouze jednoho ze čtyř žalobních bodů, a nikoli žaloby jako celku", přičemž stěžovatelka mohla již od doručení vyjádření vedlejšího účastníka "zpochybňovat správnost tvrzení ... o výskytu tetřívka obecného v blízkosti věží". Skutečnost, že si stěžovatelka začala prověřovat tvrzení vedlejšího účastníka o výskytu tetřívka obecného v dané lokalitě až po téměř jedenácti měsících od doručení předmětného vyjádření, nic nemění na tom, že "objektivně mohla seznat, že žalovaný jako jeden z důvodů, pro něž nevyhověl žádosti o prodloužení povolení k provozu větrných elektráren, uvedl blízkost výskytu uvedeného .... ptáka z čeledi tetříkovitých u věží větrných elektráren".

5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se přitom s názorem krajského soudu, že zásahová žaloba byla podána opožděně. Podle Nejvyššího správního soudu není přípustné, "aby se subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby odvíjela od vůle žalobce tak, jak nyní stěžovatelka tvrdí. Stěžovatelka odvozuje počátek běhu lhůty od doručení informací od AOPK, o které si zažádala 10 měsíců po tvrzeném zásahu. Stěžovatelka si stejně tak mohla tyto informace vyžádat okamžitě po obdržení sdělení o neprodloužení stanoviska nebo např. i 22 měsíců po obdržení. Kdy tak skutečně učinila, totiž není podstatné. Pokud by názor stěžovatelky byl správný, mohl by si žalobce v podstatě libovolně prodloužit lhůtu k podání žaloby... Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s krajským soudem v tom, že již v podnětu k přezkumu uvedla stěžovatelka stejné námitky, které později uplatnila v žalobě. Z toho lze seznat, že sama stěžovatelka byla přesvědčena o nezákonném postupu žalovaného před obdržením informací o AOPK. Pokud stěžovatelka nyní v kasační stížnosti tvrdí, že dané námitky byly pouze podpůrné, nic to nemění na tom, že to byly samostatně projednatelné žalobní body, jednalo se tedy o dostatečně konkrétní tvrzení k podání žaloby" (body 14 a 15 odůvodnění). Nejvyšší správní soud též zdůraznil, že prakticky totožnou kasační stížností stěžovatelky se v nedávné době již zabýval v kontextu jiných větrných farem v rozsudku ze dne 13. 10. 2021 č. j. -46, přičemž neshledal důvod se od tam uvedených závěrů odchýlit.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1 výše). Podstatou její argumentace je, že účastníci řízení "nesprávně vyhodnotili okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání správní žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a v důsledku toho nezákonně označili žalobu ... za opožděnou". Krajský soud jí dále neposkytl možnost se vyjádřit k údajnému zmeškání lhůty a pominul se též vypořádat s Stěžovatelka v té souvislosti uvádí, že se "o nepravdivosti tvrzení vedlejšího účastníka dozvěděla teprve dne 2. 11. 2020, kdy obdržela informace od AOPK. Před tímto dnem ... neměla a ani nemohla mít povědomí o tom, že tvrzení vedlejšího účastníka o údajích AOPK je nesprávné nebo že nesprávný byl postup vedlejšího účastníka, kdy tento vyhodnotil, že v území došlo ke změnám, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Argumentace krajského soudu je tedy absurdní. Současně je argumentace krajského soudu v rozporu s presumpcí správnosti správních aktů."

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle až a její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů. V řízení o ústavní stížnosti podle y je Ústavní soud oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti soudů jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení práva na soudní ochranu podle y, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 6. 2020

sp. zn.

, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věc nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.

10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku (shodně viz usnesení ze dne 26. 10. 2021

sp. zn.

). Prakticky totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky, lišící se pouze v tom, že šlo o záměr jiné větrné elektrárny, se již Ústavní soud zabýval v nedávném usnesení ze dne 1. 2. 2022

sp. zn.

. V ní stěžovatelka napadla s totožnou argumentací mimo jiné rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. -46, z jehož právních závěrů v plném rozsahu vyšel Nejvyšší správní soud při vydání nyní napadeného rozsudku o zamítnutí kasační stížnosti (viz bod 5 výše).

11. S ohledem na v předchozím bodu uvedené lze proto v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění výše uvedeného usnesení Ústavního soudu, kterým byla předchozí ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v předmětném usnesení zdůraznil, že "neshledal důvodu, pro který by ... závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s y a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu" (bod 13 odůvodnění). Rovněž v nyní posuzované věci je třeba uvést, že "stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. ... Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily..." (bod 10 odůvodnění). K opakovanému tvrzení stěžovatelky, že soudy svým postupem porušily je možno odkázat na bod 12 odůvodnění shora uvedeného usnesení Ústavního soudu.

12. Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, kterou by se Ústavní soud nezabýval již ve svém předchozím usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti téže stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu