Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 79/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -297 ze dne 14. září 2021 a Krajského soudu v Brně č. j. -223 ze dne 28. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. -169 ze dne 13. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle a přečinu výtržnictví podle a 2 trestního zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 8 269 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), požaduje zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že obecné soudy jimi zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 d (dále jen " ").

3. Konkrétně stěžovatel namítá porušení § 202 odst. 2 trestního řádu: ač byl řádně poučen o důsledcích své nepřítomnosti, z hlavního líčení se omluvil. Stěžovatel je přesvědčen, že za této situace neměl nalézací soud věc meritorně rozhodnout, ale měl jej vyslechnout a umožnit mu vyslýchat svědky (k tomu stěžovatel odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 16. července 2008); vyslechnut soudem byl teprve při veřejném zasedání odvolacího soudu. Stěžovatel dále namítá, že svědeckými výpověďmi nebyla jednoznačně prokázána jeho přítomnost na místě činu, v řízení existovaly pochybnosti a měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Jediným důkazem proti stěžovateli totiž zůstává jen výpověď poškozeného, k níž je nutno přistupovat obezřetně [viz nález

sp. zn.

ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)] a ctít presumpci neviny [viz například nález

sp. zn.

ze dne 3. dubna 2018 (N 68/89 SbNU 69)].

4. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávně postupoval i odvolací soud, který nepřijal jím předložená čestná prohlášení, aniž by hodnověrnost ověřil výslechem autorů; přestože jejich výslech stěžovatel jako důkaz nenavrhl, měl jej odvolací soud provést sám, jinak jde o opomenutí důkazů [viz například nález

sp. zn.

ze dne 1. listopadu 2017 (N 200/87 SbNU 259)]. Konečně stěžovatel zpochybňuje hodnocení skutku - s tím, že i kdyby se stíhaného jednání dopustil, mělo být s ohledem na intenzitu (zdravotní omezení poškozeného) posouzeno jen jako přestupek.

5. Z napadených rozhodnutí je patrné, že argumentace v ústavní stížnosti je jen opakováním obhajoby a námitek užitých v odvolání a (především) v dovolání stěžovatele. Ústavní soud však není dalším stupněm obecných soudů a není ani povolán hodnotit důkazy; k tomu jsou povolány právě obecné soudy, aby na základě skutkového stavu posoudily aplikaci toho či onoho právního institutu a rozhodly o vině a trestu ( y). Podle y jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a kontrolou jejich zachování se nezabývá jen Ústavní soud. Zejména z usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že se obecné soudy důkladně zabývaly dodržením zásady in dubio pro reo, učinily jednoznačné závěry k možnostem přítomnosti stěžovatele na místě činu, aniž by existoval nesoulad (natož extrémní) mezi provedeným dokazováním a právními závěry. Uvedené závěry učinily obecné soudy na základě řádně provedených důkazů, a neporušily tedy presumpci neviny ( y). Stěžovatel sám konstatuje, že byl poučen o následcích své nepřítomnosti u jednání nalézacího soudu, přesto se nechal obhájcem z jednání omluvit. Není možné vytýkat nalézacímu soudu, postupoval-li v souladu s právní úpravou, tedy respektoval-li zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ( y) a dovozovat ze zákonem připuštěné a stěžovatelem omluvené neúčasti u hlavní líčení porušení jeho práv zaručených v y.

6. Rovněž neobstojí námitka opomenutých důkazů - o opomenutí nejde, nebyl-li proveden stěžovatelem nenavržený důkaz. Odvolací soud se dostatečně zabýval nově předloženými důkazy, z nichž však nevyvodil stěžovatelem očekávané závěry. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nevyhodnotily intenzitu předmětného útoku. Právo na přístup k soudu ( y) poskytuje záruku, že v řízení bude postupováno podle předem zákonem stanovených pravidel, nezaručuje však rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů, která může sice být pochopitelná, není však způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a je nutno ji považovat jen za polemiku s vyslovenými právními závěry. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění nejzávažnějších pochybení narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li znaky svévole nebo libovůle. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu a případné nejsou ani jeho odkazy na relevantní judikaturu. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a uložili přiměřený trest.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu