Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3791/2023

21 Cdo 3791/2023-488

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Ing. Radkem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, proti žalované Dopravnímu podniku měst Chomutova a Jirkova a.s. se sídlem v Chomutově, Školní č. 999/6, IČO 64053466, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská č. 3550/39, o 301 450,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2023, č.j. -463, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 10. 10. 2017 (v průběhu řízení se souhlasem soudu rozšířenou) se žalobce domáhal po žalované zaplacení 337 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % od 1. 7. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli dne 23. 10. 2014 dohodu, na jejímž základě žalovaná žalobci poskytne „provizi“ z důvodu jeho „klíčového přínosu“ pro případný úspěch žalované se získáním výnosu od města Bílina spojeného s veřejnou zakázkou na zajištění veřejné linkové dopravy MHD ve městě Bílina, kterou město Bílina zrušilo. Žalovaná odmítá žalobci „provizi“ vyplatit, i když město Bílina již žalované částku ve výši 1 350 000 Kč dle uzavřené dohody o narovnání uhradilo. Žalobci vznikl nárok na „provizi“ ve výši 25 % z částky 1 350 000 Kč, tj. 337 500 Kč.

2. Žalovaná uvedla, že nárok žalobce neuznává, neboť z „Dohody o poskytnutí provize J. M.“ vyplývá, že by měla být uzavřena se souhlasem představenstva žalované uděleného na zasedání dne 23. 10. 2014, což však žalobce nedoložil. Vznik nároku z dohody byl vázán na splnění konkrétních podmínek: i) klíčový podíl žalobce na soudním úspěchu a získání značného finančního výnosu, ii) soudní „uznání“ uplatněných nároků jako nároků opodstatněných a vyhovění jim v plném (příp. zkráceném) rozsahu, iii) pravomocné rozsudky o nárocích „v podobě v plném či částečném rozhodnutí o důvodnosti“, s odkládací podmínkou pro výplatu provize v podobě faktického příjmu vysouzených prostředků na účet žalované. Podmínku v podobě osobní angažovanosti žalobce na úspěchu ve věci je podle žalované nutné vyloučit, neboť působení žalobce u žalované bylo ukončeno k žádosti samotného žalobce v květnu 2015, a nelze dovodit ani naplnění dalších dvou podmínek, neboť k soudnímu přiznání nároků nikdy nedošlo.

3. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. -286, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 301 450,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 301 450,25 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 36 049,75 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 337 500 Kč od 1. 7. 2017 do 15. 8. 2017 a z částky 36 049,75 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky platně uzavřené dohody k vyplacení „provize“ byly splněny. Její výši stanovil tak, že od plnění přijatého žalovanou od města Bílina v částce 1 350 000 Kč v souladu s dohodou o poskytnutí „provize“ odečetl náklady soudního vymáhání 144 199 Kč a z výsledné částky následně vypočetl dohodnutých 25 %, tj. 301 450,25 Kč.

4. K odvolání žalované (směřujícímu proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 12. 2021, č. j. -316, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Okresní soud v Chomutově poté rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. -411, opraveným usnesením téhož soudu ze dne 25. 7. 2023, č. j. -470, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 301 450,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 8. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 309 216,33 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy v době od 23. 4. 2007 do 6. 5. 2015 pracoval u žalované jako generální ředitel. Podle mzdového výměru ze dne 11. 3. 2011 mohla být žalobci vedle měsíční mzdy 60 000 Kč a výkonnostní odměny ve výši až 280 000 Kč za rok poskytnuta též mimořádná odměna, jejíž výši a splatnost schvaluje představenstvo žalované. Dne 23. 10. 2014 uzavřeli žalobce a žalovaná (za kterou jednali předseda představenstva J. Ř. a člen představenstva R. Š.) „Dohodu o poskytnutí provize M.“, kterou se stanovuje výše „provize“ žalobce ve výši 25 % „z případných budoucích výnosů DPCHJ a. s. vyplývajících ze soudních sporů DPCHJ a. s. jako strany žalující a města Bíliny jako strany žalované, ve věci poškozování dobrého jména DPCHJ a. s., ušlého zisku a zmařené investice DPCHJ a. s., spojené s veřejnou zakázkou na zjištění veřejné linkové dopravy MHD ve městě Bílina, ve které DPCHJ a. s. zvítězil a kterou město Bílina zrušila“, jejímž důvodem je „klíčový podíl J. M. na případném úspěchu DPCHJ a. s. u soudů a získání značného finančního výnosu ve prospěch DPCHJ a. s.“, s tím, že „od výnosů pro výpočet provize budou odečteny náklady DPCHJ a. s. spojené s vymáháním žalovaných částek neuhrazených žalovanou stranou“; podle dohody „nárok na provizi vznikne tím, že soudy uznají žaloby DPCHJ a. s. jako ‚opodstatnělé‘ a vyhoví jim v plném (příp. zkráceném) rozsahu, a dále, že rozsudky soudů budou pravomocné“, přičemž „odkládací podmínkou pro výplatu provize je příjem takto vysouzených prostředků na účet DPCHJ a. s.“ Dohoda byla podepsána poté, co ji na svém zasedání konaném dne 23. 10. 2014 schválilo představenstvo žalované. Dne 26. 6. 2017 uzavřela žalovaná a město Bílina dohodu o narovnání sporných nároků ze zrušené veřejné zakázky „Zajištění veřejné městské hromadné dopravní obslužnosti ve městě Bílina v režimu veřejné linkové dopravy“, na základě které město Bílina dne 17. 7. 2017 zaplatilo žalované 1 350 000 Kč. Žalovaná následně žalobci provizi podle dohody ze dne 23. 10. 2014 nezaplatila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o poskytnutí „provize“ ze dne 23. 10. 2014 je dohodou o poskytnutí mimořádné odměny podle , kterou se žalovaná „rozhodla ocenit mimořádné úsilí žalobce spojené s jeho klíčovým podílem na případném úspěchu žalované u soudů a získání značného finančního prospěchu pro žalovanou“. Nárok na odměnu („provizi“) byl vázán na splnění tří podmínek [„prvá spočívá v přisouzení nároků žalované ve dvou soudních řízeních proti městu Bílina (o ochranu dobré pověsti a o náhradu škody), druhá v nabytí právní moci vyhovujících (zcela či částečně) rozsudků a třetí v připsání přisouzených částek na účet žalované], které byly splněny, a žalobci proto vzniklo právo na její vyplacení.

6. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. -463, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se žaloba o zaplacení částky 301 450,25 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ode dne 16. 8. 2017 do zaplacení zamítá“ (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Vlastimila Němce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 351 211 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 37 704 Kč (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobcem požadovaná odměna „je nenárokovou složkou mzdy a žalobci na ni vzniká právo, až když prokáže, že došlo k řádné dohodě účastníků pracovně právního vztahu o poskytnutí plnění podle této dohody“. Narozdíl od soudu prvního stupně však dohodu účastníků o poskytnutí „provize“ ze dne 23. 10. 2014 nepovažuje za platnou. Jedná-li se „o nenárokovou složku mzdy, musela být tato dohoda projednána na zasedání představenstva žalované“. Na zasedání představenstva dne 23. 10. 2014 „dohoda nebyla uzavřena s žalobcem a v takové podobě, aby se z ní žalobce mohl dovolávat svého nároku, když zde není ani uvedena výše ‚provize‘ …“, a „dohodu (z vyložených důvodů odlišného obsahu) se žalobcem však uzavřela žalovaná po tomto zasedání představenstva žalované“, avšak „tato dohoda již nebyla znovu jeho programem schválení“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce „nedoložil řádnou dohodu, na základě které mu mohl nárok na zaplacení žalované částky vzniknout“.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadá „v plném rozsahu“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o poskytnutí „provize“ ze dne 23. 10. 2014, protože „z žádného právního předpisu ani z interních předpisů žalované nevyplývá, že by taková smlouva podléhala následnému schválení nějakým orgánem žalované“. Rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), „pokud interní pravidlo zaměstnavatele pro odměňování zaměstnanců, v daném případě vyjádřené v mzdovém výměru zaměstnance, stanoví, že výše a splatnost mimořádné odměny podléhá schválení představenstvem, … absence takového souhlasu představenstva nebo jeho vady měly vliv na platnost smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ohledně takové mimořádné odměny“. Žalobce dovozuje, že pokud požadavek takového souhlasu nevyplývá přímo ze zákona, ale je založen pouze interními pravidly zaměstnavatele, pak neplatnost smlouvy založit nemůže.Pokud by tento nedostatek přece jen neplatnost smlouvyznamenal, pak neplatnost právního jednání nemohla být žalobci jako zaměstnanci, který ji svým jednáním výlučně sám nezpůsobil, na újmu, a žalobci by pak právo na mimořádnou odměnu svědčilo z jiného právního důvodu. Otázku platnosti právního jednání řešil odvolací soud v přímém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je třeba na právní jednání shodně s ustanovením spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Pokud právní jednání trpí jinými vadami než zjevným rozporem se zákonem, dobrými mravy či veřejným pořádkem, pak se jedná o neplatnost relativní a není-li pak v případě relativní neplatnosti tato neplatnost oprávněnou osobou namítána, považuje se právní jednání za platné. „Případná absence řádného souhlasu“ neměla „v souladu s ZOK“ vliv na platnost dohody, podle „ ZOK“ se může jednat jen o neplatnost relativní, ale jen v případě, je-li souhlas vyžadován zákonem, stanoví-li tento požadavek společenská smlouva nebo jiné jednostranné nebo dvojstranné jednání, jeho absence neplatnost nezpůsobuje. Namítána je rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a to zejména „pokud jde o skutková zjištění o dvou různých dohodách o poskytnutí provize“. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

8. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

12. Dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i proti výrokům II a III, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

13. Za soudy zjištěného skutkového stavu (srov. body 5 a 6 odůvodnění tohoto rozsudku), jehož správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá ( a věty první ), rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky, zda a za jakých podmínek zaměstnanci, jemuž byla mzda zaměstnavatelem určena mzdovým výměrem, vzniká nárok na mimořádnou jednorázovou odměnu sjednanou ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání žalobce podle ustanovení přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta prvá ), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy byla uzavřena dohoda o poskytnutí „provize“ ze dne 23. 10. 2014 – podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. zák. práce) podle , , ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).

16. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení zák. práce, za podmínek stanovených v mzda, nestanoví-li nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v stanoveno jinak ( zák. práce), a poskytuje se podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků ( zák. práce).

17. Mzda se sjednává ve smlouvě [kolektivní nebo individuální (pracovní, popř. jiné)] nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem (§ 113 odst. 1 zák. práce). Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (§ 113 odst. 3 zák. práce). Mzdu lze sjednat nebo stanovit (určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat). Jednotlivé složky mzdy přitom mohou mít různou povahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. ).

18. Jednotlivé způsoby (možnosti), jimiž lze podle § 113 odst. 1 zák. práce upravit mzdové náležitosti zaměstnanců v pracovním poměru, jsou rovnocenné, žádný z nich není upřednostněn před ostatními. Ze zákonné úpravy pouze vyplývá nezbytnost některým z těchto způsobů mzdová práva zaměstnanců upravit. Podle konkrétních podmínek lze u jednotlivých zaměstnavatelů zvolit jen jednu z uvedených možností, nebo přistoupit k jejich kombinaci tak, že jednotlivé složky mzdy jsou upraveny odlišným způsobem; vznik nároku na vyplacení jednotlivých složek mzdy se potom posuzuje samostatně s ohledem na způsob jeho založení a jím stanovené podmínky. Vždy však platí, že výše mzdy, ať již sjednané ve smlouvě, nebo stanovené ve vnitřním předpise, anebo určené mzdovým výměrem, může být pouze stejná nebo vyšší, než stanoví příslušná ustanovení jako nejméně (nejníže) přípustnou (srov. zák. práce). Sjednaná nebo zaměstnavatelem stanovená (určená) mzda proto nesmí být nižší než minimální mzda (srov. zák. práce). Mzda, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle , smlouvy, vnitřního předpisu nebo mzdového výměru, je zaručenou mzdou (srov. zák. práce).

19. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis, nebo vnitřní předpis zaměstnavatele či jím vydaný mzdový výměr, anebo kolektivní či individuální (pracovní, popř. jiná) smlouva, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ). Složka mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, jež závisí jen na úvaze zaměstnavatele, nemusí být sjednána ve smlouvě, stanovena vnitřním předpisem zaměstnavatele ani určena mzdovým výměrem, nárok na její vyplacení může zaměstnanci vzniknout i na základě rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání složky mzdy v podobě mimořádné jednorázové odměny udělené zaměstnanci nad rámec jeho sjednané, stanovené nebo určené mzdy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. ).

20. Z uvedených závěrů vyplývá, že se zaměstnancem, jehož mzda byla zaměstnavatelem určena mzdovým výměrem, lze uzavřít smlouvu upravující předpoklady či podmínky vzniku a výše nároku na mimořádnou jednorázovou odměnu. Na úpravě těchto podmínek ve smlouvě (jako samostatného a rovnocenného způsobu úpravy mzdových práv zaměstnance) bude potom záviset, zda sjednaná odměna má charakter nárokové složky mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, nebo nenárokové složky mzdy, na kterou vznikne zaměstnanci nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Vzniknou-li v tomto směru o obsahu smlouvy pochybnosti, bude třeba provést její výklad podle pravidel pro výklad právních jednání (k výkladu pracovněprávních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

21. neupravuje postup při uzavírání pracovněprávních smluv (dohod). Na uzavření těchto smluv (dohod), a tedy i na uzavření smlouvy o mzdě, je proto třeba použít (srov. zák. práce).Uzavření (vznik) smlouvy v pracovněprávních vztazích, které se řídí ustanoveními –1745 o. z. (neujednají-li si strany pro uzavření smlouvy jiný postup – srov. o. z.), předpokládá podání návrhu (nabídky – oferty) a přijetí návrhu (akceptaci).Okamžikem přijetí návrhu dochází ke konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je uzavřena (není-li dohodnuto jinak) v okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli smlouvy (srov. o. z.) – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. . Jako každé jiné právní jednání nesmí být smlouva o mzdě postižena vadou zakládající její neplatnost (srov. a násl. o. z.).

22. Za zaměstnavatele, který je obchodní korporací nebo jinou právnickou osobou, pracovněprávní smlouvu (dohodu) uzavírají ti, kdo jsou oprávněni činit jeho právní jednání (§ 164 a § 166 o. z.), popř. jeho zmocněnci (§ 441 a násl. o. z.); v době uzavření dohody o poskytnutí „provize“ platilo, že má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, neuplatní se pro zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu při právních jednáních vůči zaměstnancům způsob zastupování podle § 164 odst. 2 o. z., ale způsob upravený v § 164 odst. 3 o. z., tj. zastoupení určeným členem statutárního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. , uveřejněný pod č. 85/2020 v časopise Soudní judikatura). Právní jednání právnické osoby, zastupuje-li ji člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku, je platné, i kdyby „formální podmínky uvnitř právnické osoby“ ve skutečnosti splněny nebyly, neboť tzv. vnitřní omezení jednatelského oprávnění nejsou vůči třetím osobám účinná, i když byla zveřejněna a byla druhé straně známá (srov. ve vztahu k obchodním korporacím , o obchodních korporacích, ve znění účinném do 13. 7. 2017, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ).

23. Odvolací soud – zabýval-li se tím, zda žalobci mimořádná jednorázová odměna („provize“), na kterou mu právo nezakládal mzdový výměr ze dne 11. 3. 2011, náleží podle smlouvy uzavřené s žalovanou – z uvedených závěrů důsledně nevycházel. Žalobu shledal nedůvodnou poté, co uzavřel, že žalobce „nedoložil řádnou dohodu, na základě které mu mohl nárok na zaplacení žalované částky vzniknout“; protože se jedná „o nenárokovou složku mzdy, musela být tato dohoda projednána na zasedání představenstva žalované“, dohoda o poskytnutí „provize“ ze dne 23. 10. 2014 byla ale uzavřena v jiné podobě, než ve které předtím byla téhož dne schválena na zasedání představenstva, neboť představenstvem schvalované znění dohody neobsahovalo ujednání o výši „provize“. Z takto podaného odůvodnění v rozporu s dostatečně nevyplývá, který z předpokladů pro vyplacení žalobcem nárokované odměny odvolací soud považuje za nesplněný. Není zřejmé, zda nedostatkem „řádné dohody“ odvolací soud rozumí absenci konsensu účastníků, tj. nedovršení procesu uzavření smlouvy, nebo neplatnost uzavřené smlouvy, anebo nesplnění předpokladu pro vznik nároku na odměnu sjednanou v platně uzavřené smlouvě spočívajícího ve vydání zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Vycházel-li odvolací soud ze závěru o nezbytné součinnosti představenstva (projednání, resp. schválení představenstvem) žalované, z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, na základě jakých skutkových zjištění k tomuto závěru dospěl a z jakých důkazů přitom vycházel (není zřejmé, zda vycházel ze mzdového výměru ze dne 11. 3. 2011, který pro zaměstnavatelem jednorázově určenou mimořádnou odměnu stanoví, že její výši a splatnost schvaluje představenstvo žalované, nebo z jiného omezení daného stanovami, jiným ujednáním či rozhodnutím orgánu žalované) a ani to, zda představenstvo mělo udělit souhlas se samotným uzavřením smlouvy, nebo až s vyplacením sjednané odměny. Uvedená nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu způsobuje, že řízení bylo zatíženo tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí, k níž dovolací soud musí podle věty druhé přihlédnout.

24. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení ( věta první ).

25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část věty první za středníkem a věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2025

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu