Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3189/2024

30 Cdo 3189/2024-426

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. -399, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřeně dlouhé řízení, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. – dále jen „posuzované řízení“.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. -230, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

5. Žalobkyně má za to, že odvolací soud postupoval excesivně při formulaci závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. ), podle níž Nejvyšší soud může zrušit a vrátit rozsudek odvolacího soudu, pokud se odvolací soud při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za řízení, které bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, dopustí excesivního výkladu, který zcela zjevně vybočuje z parametrů ukotvených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

6. Dovolatelka ovšem pomíjí, že učinit závěr, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se vždy odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, proto v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. ). Tato zjevná nepřiměřenost však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu patrná není.

7. Dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. ) navíc na projednávaný případ nedopadá, protože se zabývá situací, kdy odvolací soud uskutečnil úsudek o nepřiměřené délce řízení a následně se zabývá formou a výší zadostiučinění.

8. Uzavírá-li dovolatelka dále, že řízení o vypořádání společného jmění manželů, jež trvá déle než 5,5 roku, je bez dalšího nepřiměřeně dlouhé, míjí se její úsudek s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž při posouzení nepřiměřenosti délky řízení soud vedle jeho objektivní délky a předmětu řízení vychází i z dalších určujících kritérií a až na základě takové úhrnné úvahy učiní závěr o tom, zda řízení vskutku bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. Tento fakt vyplývá např. ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. , a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. .

9. S výše uvedeným závěrem není v rozporu ani žalobkyní uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , neboť i v něm se uvádí, že „pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk … z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).“ Až na základě konkrétních okolností případu (složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného) dovolací soud v předmětné věci konstatoval, že úsudek odvolacího soudu o tom, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, je zásadním vybočením z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K tomuto postupu tehdy dovolací soud opravňovalo dovolání, protože z jeho textu bylo zřejmé, že dovolatel s poukazem na konkrétní okolnosti případu, jež sám vyzdvihl, má za to, že závěr odvolacího soudu byl extrémním vybočením z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz odstavec 11 – 13 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , v nichž je popsán obsah dovolání). V dovolání v nyní posuzované věci však žalobkyně ani v náznaku neuvádí konkrétní další okolnosti, pro které by posuzované řízení a vypořádání společného jmění manželů, jež trvalo 5,5 roku, mělo být nepřiměřeně dlouhé. Přitom není rolí dovolacího soudu, aby sám od sebe takové případné okolnosti případu vyhledal, označil a z vlastní iniciativy posuzoval. Tvrzení žalobkyně, k jakým okolnostem případu odvolací soud měl přihlédnout a nepřihlédl, nelze nahradit citací obecných závěrů z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pokud dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nezohlednil zvýšený význam řízení, nelze její námitce přisvědčit, neboť soudy obou stupňů vyhodnotily význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako vyšší (viz bod 36 rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 a 19 rozsudku odvolacího soudu). Tato námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu

10. Žalobkyně dále argumentuje tím, že v jejím případě došlo k porušení principu právní jistoty s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , podle něhož výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Tento rozsudek Nejvyššího soudu se však zabývá otázkou poskytnutí zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, a dopadá tak na jiný typ nároku, než jaký žalobkyně požaduje v projednávané věci. Pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě a pro případnou formu a výši poskytnutého zadostučinění, je však třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (jak je blíže popsáno v odst. 9 tohoto usnesení) a forma a výše poskytnutého zadostučinění není určována na základě srovnávání s obdobnými případy (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. ).

11. Dovolatelka konečně dodává, že Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. uzavřel, že řízení trvající 3 roky a 7, resp. 8 měsíců, je vždy nepřiměřeně dlouhé. K takovému závěru však Ústavní soud v těchto nálezech nedospěl, ale uzavřel, že v těchto věcech, vzhledem k okolnostem případu, bylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a zabýval se tím, zda byla poškozenému poskytnuta přiměřená satisfakce. Ani tato výhrada žalobkyně proto nezakládá přípustnost dovolání dle

12. Dovolání žalobkyně pak není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu