Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3481/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, advokátky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. -595, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše označeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy uvedené v d (dále jen " "), v y, v y, v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v y a v y.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. -563, uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobci M. Pokornému částku 43 549 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o znalečném a o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Konstatoval, že se žalobce žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení původně celkem částky 532 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, vzniklého stěžovatelce platbami žalobce jako nájemného z neplatné nájemní smlouvy za užívání nebytových prostor v rozsudku blíže specifikovaných. Po předchozích již pravomocných rozhodnutích obecných soudů zůstaly mezi stěžovatelkou a žalobcem předmětem právního posouzení již jen žalobcem zaplacené měsíční úhrady za užívání nebytových prostor, a to za období od 6. 2. 2009 do 16. 3. 2010, kdy se jednalo celkem právě o částku ve výši 43 549 Kč. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), vyjádřeným v jeho předchozích kasačních rozhodnutích, obvodní soud porovnal prospěch, který se dostal stěžovatelce, určený mimo jiné na podkladě znaleckého posudku, s ohledem na pro věc použitelnou výši obvyklého nájemného, s prospěchem žalobce získaným užíváním daných nebytových prostor. Tímto porovnáním zjistil, že žalobcem požadovaná částka ve výši 43 549 Kč je oprávněná.

3. K odvolání stěžovatelky i žalobce (když žalobce podal odvolání do rozhodnutí obvodního soudu o náhradě nákladů řízení) městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil a žalobci nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud se totiž neztotožnil s výpočty stěžovatelky; naopak výpočet obvodního soudu považoval za zcela přesvědčivý. Obvodní soud totiž podle městského soudu správně vyšel ze znaleckého posudku a jeho závěru o výši nájemného, kterou podle předchozího pokynu městského soudu správně přepočetl pro účely nyní hodnocené věci.

4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a ve věci vydaných rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Argumentace stěžovatelky, obsažená v ústavní stížnosti, totiž neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci; za tu jistě nelze považovat blanketní odkazy stěžovatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků předvídatelnosti soudních rozhodnutí nebo naopak zákazu libovůle při soudním rozhodování. Zjevnou skutečností naopak zůstává (a tuto stěžovatelka ve svém důsledku ani nezastírá), že ústavní stížnost je využita jen k prezentaci další verze výpočtu částky, kterou má stěžovatelce podle jejího přesvědčení dlužit žalobce, kdy ona naopak jemu po započtení vzájemných nároků údajně nic nedluží; konkrétně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti v dané souvislosti uvádí, že by jí měl žalobce zaplatit částku přes 50 000 Kč, přestože městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí při rekapitulaci výpočtu stěžovatelky zmiňuje, že podle stěžovatelčiny odvolací argumentace by žalobci měla být uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku přes 28 000 Kč. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nezdůrazňuje, že by rekapitulace provedená v rozhodnutí městského soudu byla do té míry nesprávná, ač sama v ústavní stížnosti k tomuto rozporu - byť by to bylo lze logicky očekávat - přesvědčivou argumentaci nenabízí.

8. Z výpočtů prezentovaných obecnými soudy naopak podle Ústavního soudu vyplývá, že tyto důsledně vycházely ze závěrů znalce, které stěžovatelka v ústavní stížnosti nejenže nezpochybňuje, ale sama z nich koneckonců vychází. Oba soudy konečně ve svých rozhodnutích zřetelně zohledňují rovněž závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu prezentované například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), řešící otázku aktivní a pasivní legitimace v rámci vztahu o vydání bezdůvodného obohacení (srov. k tomu odst. 8 ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu). Naopak stěžovatelka v ústavní stížnosti srozumitelně nevysvětluje, v čem vlastně oba soudy měly pochybit, pokud stěžovatelku zavázaly jen k vrácení částky, kterou jí žalobce z titulu neplatné nájemní smlouvy na její účet vzhledem k velikosti jejího podílů na předmětných nemovitých věcech poukázal jako menšinové spoluvlastnici.

9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu