Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2531/2024

28 Cdo 2531/2024-893

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CENTRÁLNÍ DODAVATELSKÁ s.r.o., identifikační číslo osoby 281 57 419, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalované ITALINVEST CZ s.r.o., identifikační číslo osoby 062 56 139, se sídlem v Praze 2, Pod Zvonařkou 1746/7, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o zaplacení 60 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. -866, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

1. Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. -866, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2023, č. j. -821, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 60 500 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit určené náklady řízení (výrok I); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jednak namítá, že odvolací soud nereflektoval judikaturu týkající se zastoupení právnické osoby, potažmo podnikatele třetími osobami, které pro něj v rámci jeho podnikání vykonávají určitou činnost, k níž byly pověřeny, resp. která je v daném případě obvyklá (uzavřel-li následně, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb), odkazujíc v tom směru již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. . Za nesprávný a rozporný s odkazovanou rozhodovací praxí – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , jakož i označenými rozhodnutími soudů nižších stupňů považuje žalovaná i závěr o tom, má-li žalobkyně právo na vrácení poskytnuté peněžité sumy, coby plnění poskytnutého bez právního důvodu, ačkoliv plnila s vědomím, že k úhradě není povinna (kdy podle názoru žalované i za daných okolností bylo lze aplikovat ustanovení § 2997 o. z., neboť došlo k vědomému plnění nedluhu).Dále pak dovolatelka namítá, že jí navržené důkazy nebyly řádně provedeny a že je soudy nesprávně hodnotily. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Předně – ve světle oběma soudy učiněných skutkových zjištění – nelze rozsudku odvolacího soudu důvodně vytýkat rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k problematice jednání jménem podnikatele či přímého zastoupení, jak dovolatelka činí na základě vlastní verze skutkového stavu věci, citujíc pak dále (jen) z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , jenž se vyjadřuje k tomu, že ke vzniku přímého zastoupení musí být zástupce k zastupování oprávněn (přičemž sama nepostačuje komisionářská smlouva). V nyní posuzované věci ovšem odvolací soud zjevně oprávnění jiné osoby (T. H.) k zastupování neshledal, a proto jej nepokládal za zástupce původní žalobkyně (a tento jeho závěr je pak s odkazovanou rozhodovací praxí konformní).

6. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil ani judikatuře dovolacího soudu vztahující se k problematice vědomého plnění nedluhu (vedle dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. , dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jím současně akcentovaný závěr, že § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. se týká plnění vědomě zaměřeného k obohacení jiného). Aplikace odkazovaného ustanovení je zde problematizována i tím, že bylo plněno na základě fakturace (tj. výzvy k plnění). Akcentuje-li pak judikatura současně i vědomé zaměření plnění nedluhu (vnucení obohacení), nelze dovodit, že by odkazované ustanovení mohlo být aplikováno i na nyní předestřenou situaci, kdy plnění „zadržela“ jiná osoba, než kterou měla (dle tvrzené konstrukce žalované) žalobkyně (jakožto plnitel) chtít případně obohatit (ponechávaje nyní stranou, nakolik je tato obrana konzistentní s žalovanou současně uplatňovanými tvrzeními o právním důvodu plnění).

7. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani výtky dovolatelky vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle věty první , jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v , ať již jde o kritizované hodnocení svědeckých výpovědí, či listinných důkazů, včetně žalovanou akcentovaného „Prohlášení o převzetí listin ze dne 9. 5. 2019“ (viz body 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy odvolací soud současně přesvědčivě vysvětlil, proč v dané věci neprovedl důkazy další). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Krom toho jde přitom o závěry konzistentní i s výsledky již dříve skončeného řízení v jiné (předchozí) skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. -449, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2021, č. j. -401), jež následně obstály i v řízení dovolacím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ), jakož i v žalovanou iniciovaném ústavněprávním přezkumu (podanou ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. ).

8. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

9. Proti té části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil i výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první ), dovolání podle a 2 jako nepřípustné odmítl.

11. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle , věta první, a v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, která prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů podala v dovolacím řízení vyjádření k dovolání (učiněné před 1. 1. 2025), patří odměna advokáta ve výši 3 540 Kčspolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024; k tomu srov. i čl. II, přechodné ustanovení, ] a náhradou za daň z přidané hodnoty [ ], tj. celkem 4 646,40 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 1. 2025

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu