Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3006/2024

28 Cdo 3006/2024-355

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. R., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalovaným 1) Š. K., a 2) Z. K., obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 1 120 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. -324, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I, Krajský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 1. 2021, č. j. -191, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2022, č. j. -279, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci 1 120 370 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení. Výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

2. Odvolací soud o věci znovu rozhodl po zrušení jím dříve vydaného rozhodnutí (rozsudku ze dne 5. 4. 2022, č. j. -248) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. -294. Vycházeje ze stejného skutkového stavu, z něhož vyšel již ve svém předchozím rozhodnutí (a kdy jako správná aproboval i soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění), totiž že žalobcem poskytnuté plnění (výstavba inženýrských sítí) vycházelo z dohody, již uzavřel s jinou osobou, nikoliv s žalovanými, dospěl nyní odvolací soud k závěru, že existence tohoto smluvního vztahu (a to i v případě neplatnosti takové smlouvy) vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných ( a násl. , ; dále jen „o. z.“), měli-li snad z takového plnění prospěch (v podobě tvrzeného zhodnocení pozemku v jejich vlastnictví).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje s použitím kritérií podle ; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( , věta první, ). Dovolatel má za to, že odvolací soud napadeným rozsudkem nerespektoval závazný názor dovolacího soudu obsažený v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, č. j. -294, že se dostatečně nevypořádal i s eventualitou smluvního vztahu (dohody) mezi žalobcem a prvním žalovaným, případně i s možností zastoupení žalovaných jejich otcem (Z. K. starší) při jednáních o zhotovení inženýrských sítí. Posouzení odvolacího soudu založené na konkluzi, že dohoda o výstavbě inženýrských sítí byla uzavřena toliko mezi žalobcem a jinou, vně tohoto sporu stojící osobou, a že žalovaným tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu o. z., považuje za nesprávné. Napadenému rozhodnutí v tomto směru vytýká i nepřezkoumatelnost pro absenci řádného odůvodnění.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

8. V rozsudku ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. , jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v přítomné věci, Nejvyšší soud zrekapituloval relevantní východiska ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se vzniku bezdůvodného obohacení – dovolací soud v tomto směru na odůvodnění zmíněného rozsudku a judikaturu tam uvedenou pro stručnost zcela odkazuje – a v intencích dovoláním žalovaných vytčené argumentace dospěl k závaznému právnímu závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci bylo se zřetelem na v řízení zjištěné právně významné skutečnosti (totiž naznačenou existenci dohody mezi žalobcem a jinou, vně přítomného sporu stojící osobou, pro kterou žalobce prováděl výstavbu inženýrských sítí a od níž se mu mělo dostat protiplnění) nutné zabývat se otázkou, byly-li vůbec naplněny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., zda šlo vskutku (z žalobcovy strany) o plnění bez právního důvodu (k vyloučení nároků z bezdůvodného obohacení existencí platné smlouvy viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. ), potažmo jsou-li právě žalovaní podle hmotného práva povinnými osobami k vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení – poskytnutí peněžité náhrady, nelze-li bezdůvodné obohacení in natura vydat (k otázce aktivní a pasivní věcné legitimace v případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Nahlížel-li tedy odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku na věc optikou výše ve stručnosti shrnutých, Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí akcentovaných hledisek, kdy na podkladě v řízení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že vzhledem k prokázané existenci smluvního závazku mezi žalobcem a jinou osobou nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných, neboť aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně smluvním stranám (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle § 2995 o. z. – takové okolnosti žalobce v řízení ani netvrdil), dostál závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. , a jeho rozhodnutí s ním (ani s rozhodovací praxí v něm odkazovanou) tak v rozporu není.

10. K námitkám, že soudy uvažovaná dohoda mohla být uzavřena přímo i prvním žalovaným, případně oběma žalovanými v zastoupení, a že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem v tomto směru nejsou konzistentní a nemají oporu v provedeném dokazování, nelze než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17).

11. Zjevně skutkovou povahu mají pak i výtky stran nesprávného posouzení věci podle § 2991 a násl. o. z., podle dovolatele chybně vycházejícího ze zjištění o jím uzavřené dohodě o předmětu plnění s jinou (třetí) osobou. Jak výše vyloženo, z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že tento je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudy nižšího stupně. V řízení dovolacím, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ( ), není prostor pro přehodnocování odvolacím soudem učiněných zjištění. Nadto Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem přijaté skutkové konkluze bylo lze kvalifikovat jako excesivní (že by zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy, nebo že při zjišťování skutkového stavu soudy nerespektovaly příslušné procesní principy, coby situace reprobované i rozhodovací praxí Ústavního soudu; srov. např. i jeho nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ). Z napadeného rozsudku je zřejmý zjištěný skutkový základ věci, jenž nelze označit za vnitřně rozporný, přičemž sama okolnost, že žalobce vychází z jiné skutkové verze (na podkladě jím učiněného vlastního hodnocení důkazů) přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

12. Ačkoliv pak ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. , věta první, ) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. věta první ), nesdílí dovolací soud ani výhrady dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá řádné odůvodnění, že je nepřezkoumatelné. Takovým defektem – i ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí, definovaných např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. – napadené rozhodnutí netrpí. I kdyby snad odvoláním (dovoláním) napadené rozhodnutí soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele); o takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, v níž byl žalobce schopen proti rozhodnutí soudu prvního stupně formulovat odvolací důvody (s nimiž se odvolací soud vypořádal), resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolací důvody. Jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo soudy právě takto rozhodnuto (jaké skutečnosti měly soudy za prokázané a na základě kterých důkazů, jaký závěr učinily o skutkovém stavu a jak byla věc posouzena po právní stránce, tedy proč odvolací soud uzavřel, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni – s ohledem na smluvní vztah žalobce s jinou osobou, lhostejno, jde-li o platný závazek či závazek z bezdůvodného obohacení).

13. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu v posuzované věci nejsou naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

14. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je přípustnost dovolání proti těmto částem rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá, a žalovaným, k náhradě zásadně oprávněným, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 1. 2025

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu