Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 110/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Brigity Adámkové, 2) Václava Chramosty, 3) Hedviky Chramostové, 4) Pavly Hoškové, 5) Přemysla Junka, 6) Ivy Libichové, 7) Martiny Naušové, 8) Janety Nečasové, 9) Jiřího Nejedlého, 10) Jiřiny Nejedlé, 11) Aleše Rady, 12) Ivy Rakové, 13) Šárky Stehlíkové, všech zastoupených Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. -313, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2020, č. j. -277, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená a d (dále jen "") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavním principem obsaženým v y (dále jen "").

2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

3. Postačí proto uvést, že rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. -219, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") určil, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky zařízení výměníkové stanice umístěné v objektu budovy specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku.

4. K odvolání společnosti Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. (dále jen "žalovaná") ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice zamítl (výrok I.).

5. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

6. Stěžovatelé s těmito závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž však předkládají obdobnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení. Setrvávají tudíž na názoru, že jsou nadále vlastníky zařízení předmětné výměníkové stanice, přičemž vlastnictví odvozují ze zákona a prohlášení předchozího vlastníka ze dne 21. 10. 1997. Stěžovatelé rozporují rovněž závěry Nejvyššího soudu, který označil jimi podané dovolání za nepřípustné.

7. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu .

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Již z výše provedené rekapitulace stížnostních námitek je zřejmé, že podstatou polemiky je jen nesouhlas stěžovatelů s výkladem podústavního práva a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Jejich argumentace zůstává zcela povrchní. Byť stěžovatelé zmiňují mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používají argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování však Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.

11. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

12. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování podaného odvolání, resp. vysvětlil, proč v dané věci nelze zařízení výměníkové stanice považovat za součást bytového domu, a proč tedy stěžovatelé nejsou, resp. nestali se v souvislosti s nabytím vlastnictví k bytovým jednotkám a společných částí bytového domu jeho spoluvlastníky. Rozhodující přitom byla okolnost, že technologie výměníkové stanice slouží i jiným budovám, kterýžto aspekt zdůraznil rovněž Nejvyšší soud (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15; usnesení Nejvyššího soudu, s. 4). Zařízení výměníkové stanice tudíž nemohlo být považováno za součást bytového domu, jehož společné části jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelů, neboť zde chybí samostatná funkční vazba k tomuto bytovému domu, jakožto obligatorní znak součásti věci. Na tomto závěru nespatřuje zdejší soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

13. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí podaného dovolání. Stěžovatelé zde totiž řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle odst. , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

15. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé s těmito závěry obecných soudů neztotožňují, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu