Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 19/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAZKA a.s., IČ 26493993, sídlem Evropská 866/69 Vokovice, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. -557, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020 č. j. -535 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2020 č. j. -505, za vedlejšího účastenství Ing. Michala Krejcara, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s a d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka je právní nástupkyní společnosti SAZKA a.s., IČ 47116307 (nyní SALEZA a.s.), která v rámci insolvenčního řízení, na základě smlouvy o prodeji podniku, při zpeněžování majetkové podstaty SAZKA a.s. podle , získala podnik této společnosti, a to včetně veškerých pohledávek s tímto podnikem souvisejících. Součástí uvedeného podniku byla i pohledávka za vedlejším účastníkem. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že její právní předchůdkyně, prostřednictvím bývalého generálního ředitele Aleše Hušáka, přiznala vedlejšímu účastníkovi mimořádnou odměnu ve výši 8 mil. Kč, a to v květnu 2011. V té době se právní předchůdkyně stěžovatelky nacházela v insolvenčním řízení, přičemž v souladu s předběžným opatřením mohly být bez souhlasu insolvenčního správce realizovány jen platby ve výši 500 000 Kč. Ze shora uvedené částky 8 mil. Kč byla vedlejšímu účastníkovi vyplacena pouze částka ve výši 1 500 168 Kč, jejíž vrácení stěžovatelka následně nárokovala v řízení před obecnými soudy.

Po předchozím řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se žalobní návrh na zaplacení částky 1 500 168 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 416 460,70 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje, přičemž ve výroku II. byl rozsudek nalézacího soudu změněn v tom smyslu, že výše náhrady činí 505 469,70 Kč. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. O následně podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že přiznání mimořádné odměny ve výši 8 mil. Kč vedlejšímu účastníkovi bylo zcela v rozporu s předběžným opatřením soudu, kterým byla právní předchůdkyně stěžovatelky limitována v tom, jaké částky lze uhradit bez předchozího souhlasu insolvenčního správce. Rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny bylo v rozporu s ustanovením . Finanční prostředky v žalované výši byly vyplaceny bez právního důvodu a došlo tak k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejšího účastníka. Ten musel za daných okolností předpokládat, že se jedná o částky nesprávně určené, vyplacené na základě neplatného právního úkonu a stran jejich nabytí tak nemohl být v dobré víře.

Stěžovatelka ve svém dovolání vymezila dvě právní otázky, na nichž spočívalo předchozí nesprávné posouzení odvolacího soudu. První z otázek se týkala podmínek, za nichž dochází při zpeněžování dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, které dlužníkovi vznikly při provozování podniku. Druhá z otázek pak směřovala ke stanovení podmínek, za nichž je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovního úkonu.

Stěžovatelka je toho názoru, že dovolací soud se při posuzování první právní otázky dopustil svévolné, resp. ústavně nekonformní interpretace ustanovení a násl. . Svévolnou interpretaci spatřuje stěžovatelka v závěru obecných soudů, že nebyla aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Posouzení druhé právní otázky je podle stěžovatelky v rozporu s rozumným a spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky. Nejvyšší soud neposkytl ve svém odůvodnění stěžovatelce řádnou a věcně přiléhavou odpověď na argumentaci uvedenou v dovolání, jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti relativně podrobně rozvedla důvody, pro které považuje právní názor obecných soudů na aplikaci ustanovení za nesprávný a protiústavní. Dále rozvedla též svůj právní názor na limity ochrany zaměstnance a poukázala na rozcházející se judikaturu Nejvyššího soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

Přestože stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky již dříve uplatněné v řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se však obecné soudy již vypořádaly a ústavní stížnost stěžovatelky je založena toliko na jejím odlišném právním názoru na výklad podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se zabýval, stejně jako nižší soudy, jak otázkami aplikace ustanovení , tak i podmínkami, za nichž je zaměstnanec povinen vydat svému bývalému zaměstnavateli bezdůvodné obohacení.

Namítá-li stěžovatelka, že postup Nejvyššího soudu je v rozporu s jeho vlastní judikaturou, lze opět odkázat na odůvodnění dovolacího soudu, který v souvislosti s uvedeným poukázal na to, že jeho předchozí rozhodnutí vycházela z odlišného skutkového stavu a ani v jedné z věcí se nejednalo o plnění z neplatného právního úkonu. Ústavní soud je toho názoru, že je to právě Nejvyšší soud, komu náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu, jak shora naznačeno, je toliko posuzování porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními y či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu