Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3456/21

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Rebeccy-Catherine Sattlerové, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Soukenická 14, Praha 1, směřující proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. -573, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživy pro (zletilou) stěžovatelku, jejímž otcem je T. Sattler. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. -470, žalovanému (stěžovatelčině otci) povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně vždy do pátého dne v měsíci předem, a to s účinností od 23. 4. 2017 (výrok I.), a dále určil dlužné výživné za období od 23. 7. 2017 do 11. 12. 2020 ve výši 354 133 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Obvodní soud současně zamítl stěžovatelčinu žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému zaplacení dalšího výživného ve výši 12 000 Kč od 23. 4. 2017 (výrok III.).

4. K odvolání žalovaného i stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu zrušil ve vztahu k nároku na výživné za dobu od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Ve vztahu k nároku na výživné za dobu od 8. 5. 2019 pak rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalovaný je povinen platit stěžovatelce výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, vždy do pátého dne v měsíci předem, a to s účinností od 8. 5. 2019. Dlužné výživné za období od 8. 5. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 287 742 Kč je žalovaný povinen stěžovatelce zaplatit do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. V části, ve které se stěžovatelka domáhala placení výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně od 8. 5. 2019 nadále, se žaloba zamítá (výrok II.).

5. S tímto závěrem (obsaženým ve výroku I. rozsudku) městského soudu stěžovatelka nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností. Rozporuje tedy, že by přiznání nároku na výživné za období od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatelky s napadeným rozsudkem se totiž fakticky odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění, z nichž vycházel obvodní i městský soud.

8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry městského soudu, z nichž se podává, že výživné za období od 23. 4. 2017 do 7. 5. 2019 nebylo možné přiznat pro překážku rei iudicatae.

9. Jak ovšem vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, o nároku na výživné za dobu od 23. 4. 2017 bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2019, č. j. -50, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2019, a to tak, že vyživovací povinnost žalovaného vůči stěžovatelce byla zrušena (srov. rozsudek městského soudu, bod 4 a 26). Městský soud tedy zcela správně vyhodnotil, že o výživném může rozhodnout pouze za období po právní moci citovaného rozsudku, což také k návrhu stěžovatelky (ze dne 29. 8. 2019) učinil.

10. Uvedené pravomocné rozhodnutí vydané v řízení o zrušení vyživovací povinnosti zletilého dítěte, jež má povahu řízení sporného, tak navzdory stěžovatelčině odlišnému názoru představuje závazné a nezměnitelné rozhodnutí, které vylučuje, aby v rozsahu jeho výroku bylo v dané (totožné) věci rozhodováno znovu. Namítá-li snad stěžovatelka, že vyživovací povinnost se tímto rozsudkem zrušuje toliko ke dni 23. 4. 2017, přičemž jím není dotčeno přiznání výživného v období do nabytí právní moci daného rozsudku, tj. do 7. 5. 2019, zdejší soud tomuto argumentu nepřisvědčil, neboť to jednak neodpovídá formulaci obsažené v rozsudku o zrušení vyživovací povinnosti, na niž ostatně odkazuje i stěžovatelka ("vyživovací povinnost se zrušuje s účinností od 23. 4. 2017") a ani obecnému účelu a smyslu rozhodnutí o výživném, která se neomezují na stanovení výživného k určitému fixnímu datu, ale naopak upravují poměry mezi účastníky řízení pro futuro.

11. V posuzovaném případě tudíž Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Způsob, jímž se městský soud vypořádal s námitkami a návrhy stěžovatelky, není v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, z něhož - jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil - neplyne a logicky ani nemůže plynout právo na úspěch ve věci.

12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu