Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 5/22

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bezpečnostně právní akademie Plzeň, s.r.o., střední škola, sídlem Tylova 988/18, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, zastoupené Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020 č. j. -53 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. -48; za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v , a d a v Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka působí jako soukromá střední škola. V roce 2014 obdržela od ministerstva školství (dále jen jako "poskytovatel dotace") dotaci na realizaci projektu zaměřeného na nákup a využívání počítačové techniky ve výuce. Projekt stěžovatelka realizovala s několika na ní nezávislými partnerskými školami, které (také) byly příjemkyněmi dotačních prostředků. Správce daně při následné kontrole projektu zjistil pochybení stěžovatelky, respektive jejích partnerů, při zadávání veřejné zakázky a toto jednání kvalifikoval jako porušení rozpočtové kázně. V roce 2018 proto správce daně vydal platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil sankci ve formě odvodu do veřejných rozpočtů ve výši přesahující 9 milionů Kč. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí bylo nadřízeným správním orgánem zamítnuto.

3. Stěžovatelka pokračovala v obraně ve správním soudnictví. V žalobě namítala, že skutečným příjemcem finančních prostředků v projektu byly partnerské školy, nikoliv ona, a že chyby ve výběrovém řízení se rovněž dopustili pouze partneři. Dále argumentovala veřejnoprávním charakterem smlouvy o partnerství (s ostatními školami). Krajský soud v napadeném rozsudku námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Měl za to, že stěžovatelka byla příjemkyní dotace, a proto odpovídala za všechna porušení podmínek jejího udělení, na čemž by ničeho nezměnil ani případný veřejnoprávní charakter smluv mezi stěžovatelkou a partnery. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Obecně potvrdil právní názor nalézacího soudu s výjimkou hodnocení dopadu charakteru citované smlouvy o partnerství. Pokud by šlo o veřejnoprávní smlouvu, ovlivnilo by to odpovědnost mezi subjekty, tak tomu ale v předmětné věci nebylo, neboť žádná veřejnoprávní smlouva pro nenaplnění zákonných podmínek nemohla být uzavřena.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Opakuje tvrzení, že z větší části byly příjemcem dotace partnerské školy, ona se dá považovat pouze za zprostředkovatele či pomocníka při získání finančních prostředků. Smlouvu o partnerství nemohla ovlivnit, její obsah byl v podstatě vymezen poskytovatelem dotace, stěžovatelka jen vyplnila hlavičky. V rozhodnutí o dotaci bylo uvedeno, kolik prostředků která partnerská škola dostane a pokud by chtěla stěžovatelka něco z toho měnit, musel by s tím poskytovatel dotace souhlasit - to vše naznačuje veřejnoprávní charakter smlouvy a odpovědnost partnerů. Je také třeba přihlédnout k tomu, že sankce (odvod) v maximální výši likvidačně zasahuje do majetkových poměrů stěžovatelky a jelikož úhradu ani nemůže provést z výsledků vlastní činnosti, je ohroženo podnikání stěžovatelky a naplňování veřejného zájmu v rámci vzdělávání (stěžovatelka má 250 studentů a 27 učitelů).

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v argumentaci, kterou již uplatňovala v řízení před správními soudy. Rozhodnutím o poskytnutí dotace byl založen pouze vztah mezi poskytovatelem dotace a stěžovatelkou, jen ona byla adresátem rozhodnutí o udělení dotace a jejím příjemcem. Z tohoto rámce je nutné odvozovat též odpovědnost za pochybení při realizaci projektu, ostatně přímo z čl. V odst. 1 smlouvy mezi stěžovatelkou a partnerskými školami plyne, že "právně a finančně odpovědný za správné a zákonné použití finanční podpory všemi partnery vůči poskytovateli finanční podpory, kterým je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, je příjemce." Snaha stěžovatelky přenést odpovědnost na partnery tak nemůže obstát, nehledě na to, že ze skutkových okolností prokázaných správcem daně (a v soudním řízení nevyvráceným) plyne, že zaměstnanci stěžovatelky byli přinejmenším nepřímo příčinou zjištěných pochybení ve výběrovém řízení. Případný veřejnoprávní charakter smlouvy o partnerství (který by odpovědnost skutečně modifikoval) Nejvyšší správní soud odmítl, neboť dle něj nebyly naplněny podmínky , mj. chyběl výslovný souhlas poskytovatele dotace, vůči kterému by daná smlouva měnící práva a povinnosti stran měla vyvolávat právní účinky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto linii argumentace nijak nevyvrací, o žádnou veřejnoprávní přeměnu příslušné smlouvy se totiž ani nepokusila. Konečně poukazování na likvidační charakter penále a s tím spojenou hrozbu ukončení činnosti stěžovatelky jako vzdělávací instituce nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Finanční sankce ze strany veřejné moci mají logicky nepříznivé následky pro každý subjekt a není možné zakládat exempci z odpovědnosti za protiprávní jednání na základě míry veřejné prospěšnosti subjektu (kdo by ji určoval?) či počtu na něm závislých jednotlivců. Navíc nelze přehlédnout, že uložená sankce souvisí s pochybením při realizaci projektu financovaném z veřejných prostředků. Stěžovatelku nikdo nenutil o dotaci žádat, je třeba akceptovat, že se získáním dotace není spojený pouze prospěch, ale též riziko sankcí v případě porušení byť často i třeba formalizovaných (přísných) podmínek na čerpání dotace navázaných.

10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu