Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3001/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Winklera, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2020 č. j. -136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020 č. j. -173 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. -220, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Ludmily Budlovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2021, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení všech výše zmíněných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv ukotvených v a ústavního ,d, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ústavního ,y, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

2. Dne 24. 6. 2020 byla Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem č. j. -136 zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel (žalobce v řízení před soudem I. stupně) je dědicem ze závěti sepsané formou notářského zápisu po svém biologickém otci Tomáši Gichnerovi, zemřelém 6. 1. 2019 (výrok I.), zamítnuta byla taktéž žaloba na určení, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná v řízení před soudem I. stupně) není dědičkou z vlastnoruční závěti ze dne 20. 10. 2018 po Tomáši Gichnerovi (výrok II.). Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). Řízení bylo zahájeno žalobou podle odkazu pozůstalostního soudu ve smyslu , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, založenou na tvrzení, že vlastnoruční závěť ze dne 20. 10. 2018 je absolutně neplatná pro zůstavitelův zhoršený zdravotní stav, kvůli kterému nebyl způsobilý rozhodovat o svém životě a odpovědně pořídit o svém majetku pro případ smrti. Soud I. stupně v této věci provedl dokazování. Nebylo zjištěno, že by zůstavitel trpěl duševní poruchou. Soud I. stupně aplikoval a , v platném znění (dále jen "o. z.") a uzavřel, že žaloba není důvodná.

3. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Mimo jiné namítal, že nebyl vypracován znalecký posudek a že řízení před soudem I. stupně je postiženo vadou spočívající v prolomení povinnosti mlčenlivosti lékaře zůstavitele. Námitky stěžovatele odvolací soud rozsudkem č. j. -173 odmítl a rozsudek I. stupně potvrdil.

4. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení zákona , , ve znění pozdějších předpisů.

II.

5. Při podání žaloby stěžovatel dle svých slov vycházel z publikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. ) a v souladu s principem legitimního očekávání předpokládal, že bude obdobným způsobem postupováno i v jím zahájeném řízení, tedy že budou jím navrhované důkazy provedeny. Stěžovatel tedy považuje postup všech obecných soudů za protiústavní, protože ani jeden z těchto soudů nenařídil provedení znaleckého posudku z odvětví soudní psychiatrie, a tedy nemohl být dostatečně posouzen duševní stav zůstavitele ke dni sepisu závěti. Obecné soudy neprovedly ani další podpůrné důkazy navržené stěžovatelem (např. tvrzení, jakým způsobem mohl být ovlivněn zůstavitelův úsudek kvůli hypnotikům a jiným medikamentům), nýbrž pouze ty navržené vedlejší účastnicí. Stěžovatel toto považuje za porušení zásady rovnosti účastníků.

6. Stěžovatel uvádí, že je mu známo, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, avšak domnívá se, že není možné, aby soud vytýkal účastníkovi, že neunesl své důkazní břemeno, pokud neprovede všechny jím navrhované důkazy, což se dle stěžovatele v tomto případě stalo. Takový důkaz je tedy třeba považovat za opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu (

sp. zn.

).

7. Dále stěžovatel připomíná, že soud I. stupně sice provedl důkaz zdravotnickou dokumentací stěžovatele, vyslechl ošetřujícího lékaře zůstavitele jako svědka, avšak protože české právo nezná institut odborného svědka, neměl právo tento důkaz jakýmkoli způsobem hodnotit.

8. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho základních práv ukotvených v a y, y a Úmluvy.

III.

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústřední námitkou stěžovatele je zpochybnění procesu dokazování před obecnými soudy, které měly pochybit tím, že se nevypořádaly s argumentací stěžovatele a neprovedly jím navržené důkazy. K tomu lze konstatovat, že za účelem odstranění pochybností o duševní kondici zůstavitele v době sepisu závěti vyslechl nalézací soud několik svědků, kteří s ním byli v pravidelném kontaktu, přičemž tito na něm nepozorovali žádnou změnu týkající se jeho duševního stavu. Oproti těmto výpovědím několika svědků stojí pak osamocené tvrzení stěžovatele, který se se svým biologickým otcem dlouhodobě nestýkal a nebyl s ním v kontaktu. Za tohoto stavu věci není zřejmé, z čeho vychází samotná pochybnost stěžovatele o duševním zdraví zůstavitele (např. z jednání, mluveného či písemného projevu zůstavitele). Stěžovatelem požadovaný znalecký posudek by tak byl ve své podstatě zpracováván jen z toho důvodu, že zůstavitel byl již starý. Takový postup však není v souladu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení. Tvrzenými opomenutými důkazy se zabýval podrobně již odvolací soud, který ve svém odůvodnění vysvětlil, z jakých důvodů nemůže mít tvrzené opomenutí nalézacího soudu vliv na rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. odst. 28).

11. Jak již sám stěžovatel ve své argumentaci uvádí, Ústavní soud v minulosti konstatoval, že obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak je vyžadováno, aby se s nimi náležitě vypořádal a vyložil, proč je neprovedl (viz např.

IV. ÚS 1891/18

). Vzhledem ke shora uvedenému má Ústavní soud za to, že tato povinnost byla splněna a nejedná se o tzv. opomenutý důkaz či jiné pochybení obecného soudu.

12. Namítá-li stěžovatel, že byla v řízení porušena povinnost mlčenlivosti lékaře, je Ústavní soud toho názoru, že touto námitkou se ústavně konformním způsobem zabýval již odvolací soud (srov. odst. 25 a násl. rozsudku odvolacího soudu).

13. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele zakotvených v a y, y a Úmluvy.

14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu