Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1701/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Europea Distribution a. s. se sídlem Rudé armády 651/19a, Karviná, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. -67 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020 č. j. -119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle , , a 5, , , , d (dále jen " "), a , y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále také Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj vyměřil stěžovatelce třemi platebními výměry ze dne 20. 7. 2017 vlastní daňovou povinnost v souhrnné výši 7 971 162 Kč, namísto nadměrných odpočtů uplatňovaných v daňových přiznáních za zdaňovací období leden až březen 2014. Správce daně neuznal stěžovatelce nárok na odpočet daně z plnění uskutečněných v rámci obchodů s tonery a inkoustovými kazetami značky Canon a HP v celkem jedenácti řetězcích, neboť v nich zjistil chybějící daň a nestandardní okolnosti obchodování, o kterých stěžovatelka mohla vědět. Odvolací finanční ředitelství odvolání proti napadeným platebním výměrům zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 24. 7. 2019 č. j. -87 rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství podalo proti rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud uznal jako důvodnou a rozsudek krajského soudu zrušil s tím, že obchodní transakce byly zatíženy podvodem. Krajský soud, vázán závěry kasačního soudu, následně posuzoval otázku vědomosti stěžovatelky o podvodu. Krajský soud zdůraznil personální propojení osob v řetězcích, absenci obchodní historie s obchodními partnery, neexistenci písemných smluv a objednávek, a celkovou rezignaci na základní mechanismy při sjednávání obchodů. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2020 č. j. -119 shledal, že stěžovatelka měla a mohla vědět o podvodném jednání. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. -67 zamítl. Další podrobnosti nejsou potřeba uvádět, neboť jsou účastníkům řízení známy z předchozích řízení.

3. Stěžovatelka namítá především aplikaci tzv. "vědomostního testu" z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006, Axel Kitte a Recolta Recycling SPRL, kasačním soudem. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že nárok na odpočet DPH lze nepřiznat pouze ve výjimečných případech, pokud je kladně odpovězeno na čtyři otázky tohoto testu. Stěžovatelka je přesvědčena, že posouzení věci pouze na základě tzv. vědomostního testu je neústavní, kdy kasační soud nezohlednil y, která stanoví, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Dle argumentace stěžovatelky v kontinentálním systému práva není soudní judikatura pramenem práva. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že si dle správních soudů nepočínala v obchodním styku s dostatečnou opatrností.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.

5. Ústavní soud připomíná, že Česká republika podle y dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Unijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím a y, na jehož základě český zákonodárce přenesl část své pravomoci na zákonodárce unijního. Za součást unijního práva je považována i judikatura Evropského soudního dvora, který jediný podává závazný výklad práva Evropské unie.

6. Námitka porušení y, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je neopodstatněná. Zákon o DPH sice neobsahuje výslovnou formulaci, že k odmítnutí nároku na odpočet má dojít, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku na odpočet DPH podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v dodavatelském řetězci. V této podobě jde o výsledek výkladu směrnice, k němuž dospěl Soudní dvůr Evropské unie (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13, Schoenimport "Italmoda" Mariano Previti vof, bod 62). Podle Soudního dvora nejen osoba povinná k dani, která věděla, ale i osoba, která měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být považována za osobu účastnící se podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich "spolupachatelem" (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel, body 56. a 57.). V návaznosti na judikaturu Soudního dvora pak i Nejvyšší správní soud při výkladu zákona o DPH dospěl k závěru, že nárok na odpočet DPH je nutno odmítnout osobě, která věděla nebo měla vědět, že se účastní podvodu na DPH (viz např. rozsudky ze dne 1. 12. 2016 č. j. -57, bod 29; ze dne 21. 12. 2016 č. j. -28; či ze dne 27. 2. 2018 č. j. -31, bod 36). Byť tato podmínka odmítnutí nároku na odpočet není výslovně vyjádřená v zákoně, je možno jí ze zákona vyvodit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018

sp. zn.

, bod 15.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Daný výklad vychází z mechanismu fungování DPH stanoveného v zákoně o DPH a odráží se v něm obecná právní zásada, že práva se nelze dovolávat zneužívajícím či podvodným způsobem (zákaz zneužití práva), která se uplatní i v oblasti finančního a daňového práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007

sp. zn.

, ze dne 6. 8. 2008

sp. zn.

, ze dne 5. 12. 2017

sp. zn.

a ze dne 10. 3. 2020

sp. zn.

). Podle názoru Ústavního soudu jde tak stále o právní úpravu odvoditelnou ze zákona, byť vyloženého s ohledem na obecnou právní zásadu, ani to však rozpor s y nezakládá, neboť zákonný podklad je dán.

7. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky týkající se tvrzených pochybení správních orgánů a následně jejich vyhodnocení v soudním řízení. V dané věci obsahují rozhodnutí správních soudů dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozsudku.

8. Ústavnímu soudu vzhledem k výše uvedenému nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu