Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1875/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky 1845 Invest s.r.o., IČO: 248 22 205, se sídlem Jana Masaryka 56, Praha 2, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem JAŠEK LEGAL advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2020 č. j. -46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. -80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. července 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění ( ).

3. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení částky 1 800 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Skutkový základ uplatněného nároku tak, jak byl tvrzen vedlejším účastníkem (v postavení žalobce), spočíval v tom, že stěžovatelka (resp. její pracovník) měla dne 7. července 2016 od vedlejšího účastníka v souvislosti s písemnou rezervační smlouvou uzavřenou téhož dne (dále jen "rezervační smlouva") převzít v hotovosti částku 1 800 EUR. Tato částka měla představovat zálohu na kupní cenu za parkovací místo v právní rovině představované ideálním podílem na nebytové jednotce (garáži) v projektu stěžovatelky. Rezervační smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. listopadu 2016. Vzhledem k tomu, že po dobu trvání rezervační smlouvy neměly být učiněny potřebné úkony ze strany stěžovatelky, odstoupil vedlejší účastník od rezervační smlouvy a vyzval stěžovatelku k navrácení složené zálohy z titulu bezdůvodného obohacení, na což však stěžovatelka nereflektovala. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 1 800 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z napadeného rozsudku plyne, že soud prvního stupně měl za to, že vedlejší účastník prokázal na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů jím tvrzené rozhodné skutečnosti (uzavření rezervační smlouvy, složení zálohy, odstoupení od rezervační smlouvy) a právně posoudil daný stav jako případ bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky, pročež jí uložil povinnost toto bezdůvodné obohacení vedlejšímu účastníkovi vydat. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. září 2020 č. j. -80 rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka odvolání postavila především na tvrzených nedostatcích v postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování a jeho vyhodnocení. Odvolací soud tyto námitky shledal za nedůvodné a s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná do všech jeho výroků dovolání, které považovala za přípustné dle zejména z důvodu procesně vadného dokazování, které mělo být soudy nižších stupňů provedeno a vyhodnoceno v rozporu se stěžovatelkou v dovolání označenou judikaturou Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že projednávaný nárok vychází z rezervační smlouvy, která je svoji povahou smlouvou spotřebitelskou, z čehož plyne nepoužitelnost omezení přípustnosti dovolání hodnotou věci ve smyslu Následně dovolací soud v rámci hodnocení předpokladů přípustnosti posoudil jednotlivé dovolací námitky stěžovatelky a dospěl závěru, že odvolací soud se při přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů od závěrů judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud zdůraznil, že revize samotných hodnotících úvah co do pravdivosti a váhy konkrétních důkazních prostředků nemůže být předmětem dovolacího řízení, přičemž tyto ani nevybočily z judikaturou (obecně) formulovaných požadavků týkajících se možnosti soudu dospět ke skutkovým závěrům na základě dostatečně uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Rovněž k námitce neprovedení stěžovatelkou navrženého výslechu svědka pro nadbytečnost dovolací soud uzavřel, že odvolací soud požadavky plynoucí z judikatury dovolacího soudu respektoval. Dovolací soud tedy dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost dle (namítanými vadami řízení se dovolací soud ve smyslu nezabýval, neboť dovolání neshledal přípustným).

4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené . Proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání nepřípustné ze zákona a v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro její podání stěžovateli nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, když byla podána včas a stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ). Stěžovatelka byla účastníkem řízení, v nichž došlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až .

5. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle y. Obecné soudy se měly dle stěžovatelky dopustit ve vztahu k meritu věci řady procesních pochybení, jejichž závažnost stěžovatelka hodnotí natolik vysoce, že je označuje jako neústavní. Dle stěžovatelky měly obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí především opominout její klíčové námitky, neboť se s nimi v potřebném rozsahu argumentačně nevypořádaly a tvrzení stěžovatelky "ignorovaly". Dále měly obecné soudy (resp. soud prvního stupně a odvolací soud) ve své podstatě rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu věci, přičemž odvolací soud procesní pochybení soudu prvního stupně, k nimž došlo při dokazování rozhodných skutečností týkajících se úhrady zálohy ve výši 1 800 EUR, nejenže nekorigoval, nýbrž je ještě umocnil tím, že převzal některé skutkové závěry soudu prvního stupně, které však ve skutečnosti soud prvního stupně ve věci vůbec neučinil. V souhrnu stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná a hodnotí přístup obecných soudů jako "zjevnou libovůli".

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je přípustná, je zjevně neopodstatněná ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v písemnostech, které jsou součásti soudního spisu.

7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

8. Argumentace stěžovatelky je ve své podstatě polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, které Ústavní soud až na naprosté výjimky nepřezkoumává. Ústavní soud se při posuzování opodstatněnosti stížnosti zaměřil předně na napadený rozsudek soudu prvního stupně a konstatuje, že tento považuje za přesvědčivý a celkově dostatečně odůvodněný. Skutkový závěr o tom, že vedlejší účastník spornou zálohu ve výši 1 800 EUR stěžovatelce uhradil, nepovažuje Ústavní soud za nijak extrémní, ba naopak. Spolu s odvolacím soudem má Ústavní soud za to, že opačný skutkový závěr by s ohledem na další soudem učiněná skutková zjištění postrádal logiku (k tomu viz zejm. bod 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Už jen samotný postup stěžovatelky spočívající v tom, že s vedlejším účastníkem rezervační smlouvu s daným obsahem uzavřela, parkovací místo mu po poměrně dlouhou dobu rezervovala a poté mu zaslala výzvu k úhradě "zbývající části" předjednané kupní ceny, není dosti dobře slučitelný s tvrzeními stěžovatelky, které vznesla v rámci obrany proti uplatněnému nároku. Úvahy soudu prvního stupně o nadbytečnosti provedení dalších navržených důkazů sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně vyloženy nejsou, nicméně tyto byly stranám zřetelně sděleny a vyloženy během jednání konaném dne 27. února 2020 před soudem prvního stupně, během něhož tento soud usnesením rozhodl o zamítnutí dalších důkazních návrhů tak, jak plyne z protokolu o jednání (viz č. l. 45 spisu). K tomuto postupu nemá Ústavní soud v poměrech projednávané věci žádné ústavněprávní výhrady. Provádění dalších svědeckých výslechů, popř. dokonce znaleckého dokazování z oboru písmoznalectví ohledně pravosti podpisu na příjmovém dokladu, by vskutku bylo procesně neekonomické a jejich reálně očekávatelný důkazní přínos byl minimální. Napadená rozhodnutí nevykazují ani žádné jiné excesy, které by mohly být výrazem soudní svévole - logika posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem soudů je z odůvodnění napadených rozhodnutí bezpečně seznatelná a nevykazuje žádné podstatné nedostatky, natož nedostatky ústavněprávní. Argumentace soudů je zřejmá a dostatečně se vypořádává s předmětem řízení, které nebylo právně ani skutkově nijak zvláště obtížné. Žádné ústavně relevantní opominutí argumentace stěžovatelky v napadených rozhodnutích Ústavní soud nespatřuje.

9. Ústavní soud nemá ani žádné výhrady vůči napadenému usnesení dovolacího soudu. Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon ( ). Z rozhodovací praxe se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle a 2 (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018

sp. zn.

, zejm. bod 12). Dovolací soud své názory na nepřípustnost dovolání dostatečně a racionálně vyložil. Nadto považuje Ústavní soud dovolacím soudem vyslovené závěry i za věcně správné - procesní postup soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů žádnými podstatnými deficity netrpí a nejeví se jako rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v oblasti zásad hodnocení důkazů v civilním procesu.

10. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná tak, jak je vyloženo výše v bodě 4 tohoto usnesení. Ve zbytku je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ( y). Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle v rozsahu, ve kterém je přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu