Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2537/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ASJC a. s., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2021 č. j. -53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. -127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i do práv zakotvených v , a 3 a y a v a 4, , a y (dále jen " ").

2. Vedlejší účastnice řízení (žalovaná) rozhodla dne 11. 4. 2019 ve správním řízení o tom, že stěžovatelka (žalobkyně) se v letech 2005 a 2006 dopustila několika správních deliktů podle , o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 7. 3. 2006, za což uložila stěžovatelce pokutu ve výši 500 000 Kč podle tohoto zákona. Stěžovatelka se jako obchodník s cennými papíry dopustila tzv. churningu (nadměrného obchodování) a spáchala správní delikty tím, že porušila pravidla obezřetného poskytování investičních služeb [ zákona o podnikání na kapitálovém trhu] a pravidla jednání se zákazníky [ zákona o podnikání na kapitálovém trhu].

3. Proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2020 č. j. -127 zamítl.

4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 č. j. -53 taktéž zamítl. Zásadní otázkou, kterou řešil Nejvyšší správní soud, bylo, zda stěžovatelčina odpovědnost za výše uvedené delikty zanikla v důsledku uplynutí deseti let od jejich spáchání ve smyslu , o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ačkoliv převážnou část z této doby se vedla řízení před správními soudy. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezní prekluzivní (respektive slovy zákona promlčecí) doba podle poslední věty se nevztahuje na dobu, po kterou se vedlo soudní řízení správní, takže k zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty nedošlo. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že úprava běhu prekluzivní doby obsažená v , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení prekluzivní doba neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza normy obsažená v nepočítá se stavením prekluzivní doby, nýbrž pouze s jejím přerušením. Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice deseti let míří jen na přerušení prekluzivní doby. Jinak řečeno, toto ustanovení znemožňuje, aby si správní orgán po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby. Ustanovení ostatně svým zněním odpovídá přesně (vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby), obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně. Nepřisvědčil stěžovatelčině argumentaci, že by právě podaným výkladem a věty poslední mohlo dojít k tomu, že by se přestupková řízení vedla celá desetiletí. Právě skutečnost, že je to správní orgán, kdo je omezen některým z uvedených pravidel, efektivně zajištuje konečnost řízení před správním orgánem. Nejvyšší správní soud neuznal dále námitku stěžovatelky, že nebylo zřejmé, jakým způsobem (na základě jakých údajů) dospěla vedlejší účastnice řízení k tomu, že se stěžovatelka dopustila tzv. nadměrného obchodování [srov. a písm. f) ve spojení s zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 7. 3. 2006]. Ve shodě s městským soudem vysvětlil, proč vedlejší účastnici řízení nelze vytýkat, jakým způsobem v projednávané věci použila ukazatele TR a C/E a na základě čeho dospěla k závěru o porušení pravidel jednání stěžovatelky vůči zákazníkům. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení nemusela provádět výslechy svědků navrhované stěžovatelkou, když skutečnost, že stěžovatelka nepozbyla kontrolu nad účty zákazníků (a dopustila se tak nadměrného obchodování), vyplynula dostatečně z listinných podkladů ve správním spisu. Ztotožnil se i s názorem městského soudu, že vedlejší účastnice řízení správně vymezila začátek trvání pokračujícího přestupku a dostatečně individualizovala přestupek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, včetně řízení souvisejících s nyní probíhajícím řízením, která se týkala těch rozhodnutí vedlejší účastnice řízení, která byla zrušena pro nezákonnost.

6. Nesouhlasí především s aplikací a výkladem věta druhá a se závěrem, že nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek i přes uplynutí doby deseti let. V této souvislosti namítá i nesprávný výklad obecných ustanovení o promlčecí době (srov. až 32 ). Správním soudům vytýká, že se nezabývaly důsledky uplynutí maximální možné desetileté promlčecí doby stanovené v věta druhá a účelu, pro který byla tato promlčecí doba stanovena. Dále se soudy nevypořádaly s otázkou, zda nezákonné rozhodnutí vydané správním orgánem má mít účinky spojené s vydáním rozhodnutí ve věci v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Podle stěžovatelky by správní rozhodnutí, které bylo zrušeno jako nezákonné, nemělo mít žádné důsledky pro účastníka řízení, tedy ani v podobě založení běhu nové promlčecí doby. Poukazuje na účel plynutí doby, jímž určitě není, aby řízení probíhalo "do nekonečna". Pro výklad výše uvedených ustanovení je podstatný i , , ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje správnímu orgánu časový limit pro vydání rozhodnutí.

7. Opakovaně upozorňuje na to, že od spáchání přestupku uplynulo již patnáct let, přičemž tato doba má vliv na právní jistotu. Stěžovatelka rovněž podává podrobný výklad a rozbor , s tím, že k zániku odpovědnosti za přestupek musí dojít nejpozději uplynutím deseti let od jeho spáchání. Správní soudy také řádně nevyřešily vztah speciality mezi a . Ustanovení věta druhá , jako lex specialis, stanovuje podle stěžovatelky dobu deseti let od spáchání přestupku jako maximální možnou dobu, jejímž uplynutím dochází bez ohledu na běh promlčecí doby a existenci institutů modifikujících délku promlčecí doby (např. přerušení nebo nezapočítávání dob) k zániku odpovědnosti za přestupek. Tento moment je zdůrazněn i v důvodové zprávě k , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

8. Stěžovatelka dále poukazuje na důležitou zásadu v oblasti výkladu právních předpisů vrchnostenského práva, podle níž je v případě možných více v úvahu připadajících výkladů norem nutno užít výkladu výhodnějšího pro slabší subjekt tohoto vztahu. Analogii pro stanovení maximální doby, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, spatřuje např. v zákoně č. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v jeho a 5 (lhůta pro stanovení daně). S dobou, která uplynula od spáchání přestupku je pak spojena i obtížná možnost dokazování, zejména výslechy svědků, což byl důvod pro nepřipuštění provedení těchto důkazů městským soudem. Nepřipuštěním provedení těchto důkazů tak byla stěžovatelce odebrána možnost bránit se a prokázat svá tvrzení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry správních soudů ohledně uplynutí prekluzivní (promlčecí) doby za spáchání přestupku v oblasti obchodování s cennými papíry. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá poměrně rozsáhlý rozbor dané problematiky (zejména výklad ), který se však pohybuje vesměs v rovině podústavního práva a ani nenaznačuje ambici posunout celou věc do ústavněprávní roviny.

12. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud provedeným jazykovým výkladem ve spojení s dospěl k závěru, že v případě stavení prekluzivní (promlčecí) doby z důvodu probíhajícího soudního řízení před správním soudem se limit deseti let vedoucí k zániku odpovědnosti za přestupek neuplatní, neboť tento limit platí pouze pro případy, kdy se prekluzivní (promlčecí) doba přerušuje (srov. ), o což však v dané věci nešlo, neboť prekluzivní (promlčecí) doba se z důvodu probíhajícího řízení před správními soudy stavěla (obdobná konstrukce je zakotvena i v , ). Stěžovatelka se obdobně jako již v kasační stížnosti dovolává výkladu jiného, pro ni příznivějšího. Ústavní soud opakovaně připomíná [srov. např. usnesení ze dne 21. 10. 2008

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, což také v posuzované věci učinil.

13. V této souvislosti se rovněž sluší připomenout, že spočívá-li argumentační podstata ústavní stížnosti v pouhé polemice s právními (popř. skutkovými) závěry obecných soudů, aniž by stěžovatelka svůj protichůdný názor vybavila relevantní argumentací ústavněprávní, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

14. Namítala-li stěžovatelka, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem ve svém důsledku znamená, že řízení o přestupku může probíhat v podstatě neomezenou dobu, což představuje zásah do jejích ústavně zaručených práv, Ústavní soud podotýká, že v ě, ani jinde v ústavním pořádku nenajdeme záruku základního práva na zakotvení nějaké promlčecí doby vůbec, natož konkrétní doby. Ústavní pořádek toliko vyžaduje, aby zákonodárce popsal znaky skutkové podstaty přestupku a stanovil za ně hrozící sankci ( y), přičemž o něm ve finále může rozhodovat jen soud. Stěžovatelce lze nicméně přisvědčit v tom, že důvody pro zakotvení promlčení mají svoji nepochybnou racionalitu. Plynutím času je totiž skutečně obtížné prokázat protiprávní jednání, resp. nacházet důkazy na obranu před postupem správních orgánů, postupně odeznívá jeho nebezpečnost a rovněž funkce sankce dává smysl především tehdy, když přijde co možná nejdříve od spáchání přestupku. Jak již však bylo řečeno výše, tyto aspekty se nacházejí především v rovině podústavního práva.

15. Ústavní soud uzavírá, že přesvědčení stěžovatelky o zkrácení jejích ústavně zaručených práv bylo založeno výhradně na nesouhlasu se závěry správních soudů. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolávala, nezaručuje přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí požadované účastníkem řízení, ale nárok na spravedlivé soudní řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy. Této možnosti stěžovatelka využila. Nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím neodpovídajícím jejím požadavkům nezakládá bez dalšího opodstatněnost ústavní stížnosti. Soudy v posuzovaném případě naplnily požadavek zakotvený v y, jakož i v y. Proto Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu