Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2632/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace EDHESSA s. r. o., sídlem Biskoupky 33, Ivančice, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. -1135, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2020 č. j. -1020 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. ledna 2020 č. j. -976, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a města Oslavany, sídlem náměstí 13. prosince 51/2, Oslavany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení těch výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. U Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") probíhalo pod sp. zn. exekuční řízení ve věci oprávněného (vedlejšího účastníka řízení) na majetek povinné (obchodní korporace G & C PACIFIC NIUE LIMITED, která do exekučního řízení nastoupila po původních povinných - obchodních korporacích G & C PACIFIC, a. s. a BGC DEVELOPERS, a. s.). Povinná G & C PACIFIC NIUE LIMITED zanikla podle britského práva ke dni 24. 9. 2013 bez právního nástupce. Exekuční řízení bylo následně zastaveno (s právní mocí ke dni 28. 1. 2015), a to z důvodu absolutní neplatnosti exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Stěžovatelka se svými posléze podanými návrhy (ze dne 11. 10. 2019 doplněné podáními ze dne 23. 10. 2019 a 30. 10. 2019) domáhala vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví v exekučním řízení na straně povinné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 14. 3. 2008 mezi stěžovatelkou a obchodní korporací G & C PACIFIC, a. s.

3. Okresní soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 č. j. -976 řízení o návrhu stěžovatelky na vstup do řízení místo povinné, na přiznání náhrady nákladů exekuce a na vydání výtěžku exekuce zastavil. Důvodem pro zastavení řízení o návrhu na vstup do exekučního řízení byla existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení v podobě absence probíhající exekuce [ ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], když výrok o zastavení exekuce nabyl právní moci dne 28. 1. 2015, čímž došlo ke skončení exekuce a zániku pověření soudní exekutorky.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 7. 2020 č. j. -1020 usnesení okresního soudu potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho právními závěry.

5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. -1135 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nastolila-li stěžovatelka otázku svého procesního nástupnictví v exekučním řízení, pak se minula s rozhodnými právními závěry krajského soudu, který její nástupnictví z důvodu nedostatku neodstranitelné podmínky řízení vůbec neřešil. Tento závěr se pak projevil i při posouzení druhé otázky (zda v situaci, kdy i po skončení exekučního řízení z důvodu, že oprávněný vymáhanou pohledávku podle hmotného práva nikdy neměl, lze v případě, že si soudní exekutor i oprávněný chtějí i bez právního důvodu výtěžek exekuce ponechat, o nároku povinného na tento výtěžek rozhodnout v exekučním řízení). Nestala-li se totiž stěžovatelka nikdy účastnicí exekučního řízení, nemá žádný význam posuzovat otázku povinnosti oprávněného či soudní exekutorky vydat výtěžek z provedené exekuce a náklady exekuce, neboť tato okolnost se do poměrů stěžovatelky nemůže v žádném ohledu promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. ). Nejvyšší soud však považoval za podstatné, že otázku náhrady nákladů exekuce a vydání výtěžku exekuce krajský soud nemohl řešit, neboť k tomu neměl splněny podmínky řízení, přičemž stěžovatelka k výkladu a aplikaci , na níž napadené usnesení krajského soudu záviselo, žádnou právní otázku neformulovala. Nejvyšší soud dále podotkl, že s ohledem na datum doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu dne 7. 9. 2020 nemohl přihlédnout k podáním stěžovatelky ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, označeným jako "doplnění dovolání", která byla podána po lhůtě dvou měsíců k tomu zákonem výslovně stanovené (viz , odst. 2 věta první v návaznosti na větu první ).

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Svoji zásadní výtku směřuje proti postupu Nejvyššího soudu, který její doplnění dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021 považoval za nepřípustné rozšíření dovolacích důvodů. Podle stěžovatelky však šlo o pouhé doplnění právní argumentace k dovolacímu důvodu obsaženému již v samotném dovolání ze dne 6. 10. 2020. Její argumentace v doplnění dovolání vycházela z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který byl vydán až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Na podporu svého tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018

sp. zn.

(N 190/91 SbNU 359), podle něhož má doplnění dovolání odkazem na judikáty, které byly vydány po uplynutí lhůty k dovolání, pouze informativní povahu, takže z pohledu stěžovatelky nešlo o rozšíření dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná ( odst. téhož 1 zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, neboť jí vymezené právní otázky byly v rozporu s požadavkem řádného naplnění dovolacích důvodů ( a odst. 3 ) zejména v tom směru, že na nich nebylo napadené rozhodnutí krajského soudu postaveno.

10. Podstatou samotné ústavní stížnosti a jedinou námitkou je nesouhlas stěžovatelky s postupem Nejvyššího soudu, který k jejím doplněním dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, v nichž upozorňovala na novou judikaturu Ústavního soudu (nález

sp. zn.

) týkající se posuzování možnosti zastavit již skončené exekuční řízení, nepřihlédl, neboť je považoval za opožděně podaná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti naopak tvrdí, že nešlo o změnu rozsahu a důvodů dovolání, nýbrž pouze o doplnění jí již v dovolání ze dne 6. 10. 2020 řádně uplatněné argumentace. Ústavní soud tento názor nesdílí. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto proto, že se minulo s rozhodnými právními závěry krajského soudu, když se stěžovatelka zaměřila na otázku právního nástupnictví, kterou však krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec neřešil, neboť důvodem pro zastavení řízení o jejím návrhu na vstup do exekučního řízení, na němž bylo postaveno usnesení krajského soudu, byla existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení ( ) v podobě absence probíhající exekuce. Vůči tomuto závěru se však stěžovatelka ve svém dovolání ze dne 6. 10. 2020 vůbec nevymezila. Proto odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

obsažený v doplněních jejího dovolání ze dne 26. 4. 2021 a 7. 6. 2021, který se zabýval mj. právě aspekty existence neodstranitelné podmínky řízení v souvislosti se zastavením (již) skončené exekuce ve světle existující judikatury s tím, že převažující náhled Nejvyššího soudu na tuto otázku je, že soud řízení o návrhu na zastavení exekuce nemusí vždy zastavit pro nedostatek podmínek řízení, představoval skutečně zcela novou argumentační dimenzi, o kterou bylo její dovolání v rozporu s rozšířeno, a proto k němu nemohl Nejvyšší soud v posuzované věci přihlédnout. V postupu Nejvyššího soudu proto nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu podle y, resp. porušení práva na spravedlivý proces podle Úmluvy.

11. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, neboť se zcela minula s tím, na čem bylo založeno rozhodnutí krajského soudu, nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje [ ; obdobně viz i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905)], neboť odmítnutí dovolání pro nezformulování právní otázky, na níž rozhodnutí krajského soudu záviselo, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudky krajského a okresního soudu, nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení a bylo třeba ji odmítnout podle . Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka ostatně ani žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí okresního a krajského soudu v ústavní stížnosti nepředkládá.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou, a zčásti (směřovala-li proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu) podle jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu