Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3263/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. -124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a nezletilých a) M. K. a b) J. A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v a d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 9. 2020 č. j. -86 byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 4. 2021 č. j. -108 usnesení okresního soudu potvrdil.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že právní úprava (ne)přípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), je upravena tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o řízení o výkon rozhodnutí ve věcech výživného, upravené v části druhé hlavě páté ( a násl. z. ř. s.) tohoto zákona, a současně nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v z. ř. s., dovolání není přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. , ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. nebo ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. ). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. ).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel konstatuje, že podle úvahy Nejvyššího soudu v napadeném usnesení jde v posuzované věci o řízení o výkon rozhodnutí ve věcech výživného, které je upraveno v části druhé hlavě páté z. ř. s. Stěžovatel však spatřuje v tomto nesprávnou právní subsumpci daného případu, když celý spor spadá do vykonávacího řízení, kdy rodinně právní aspekt se do řešení věci promítá pouze z titulu rozhodnutí soudu o povinnosti otce přispívat na výživné nezletilých, které se v navazujícím řízení stalo exekučním titulem. V daném případě byl výkon rozhodnutí veden na základě exekučního návrhu vedlejších účastníků, přičemž ať již podle exekučního řádu či obecných ustanovení nelze mít dovolání stěžovatele za nepřípustné. Uvádí-li Nejvyšší soud, že posuzovaná věc nespadá pod výjimku podle z. ř. s., stěžovatel uvedené nikterak nezpochybňuje, avšak namítá, že výkon rozhodnutí byl veden na základě exekučního návrhu vedlejších účastníků. Stěžovatel se tak cítí být zkrácen na svém právu přístupu k soudu, když Nejvyšší soud nesprávně subsumoval podstatu předešlých soudních řízení a meritum dané exekuční věci. Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení konkrétních okolností stěžovatelova případu došlo odmítnutím stěžovatelova dovolání taktéž k zásahu do vlastnického práva stěžovatele k jeho finančním prostředkům.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními i zákona o zvláštních řízeních soudních a se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal (sub 4). Na dlouhodobě judikovaném závěru Nejvyššího soudu, že při výkonu rozhodnutí ve věcech výživného, kdy nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v z. ř. s., není dovolání přípustné, nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.

10. Základní právo na posouzení věci soudem zakotvené v y, resp. Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva v rozporu s y. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu cestou dovolání lze považovat mimo jiné i vnitrostátní pravidla a výjimky z možnosti jeho podání jako mimořádného opravného prostředku, neboť ústavní pořádek právo na podání takového prostředku pro nyní posuzovanou věc neobsahuje.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu