Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2734/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. G., zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze č. j. -15 ze dne 31. 7. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany proti nečinnosti ministra zdravotnictví. Tu spatřovala v tom, že nevydal ve lhůtě 30 dnů, určené podle , rozhodnutí o rozkladu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále jen " "). Následně vzala žalobu v plném rozsahu zpět, neboť během řízení před městským soudem bylo rozhodnutí o rozkladu vydáno.

2. Městský soud tak řízení o žalobě zastavil a ani jednomu z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ustanovení , věty druhé, umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení tehdy, byl-li podaný návrh vzat zpět pro pozdější chování odpůrce nebo došlo-li k zastavení řízení pro uspokojení navrhovatele. U stěžovatelky však městský soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné takto nepostupovat. Městský soud vyložil, že žalobu podala stěžovatelka v době, kdy ještě ani neuplynula zvláštní zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle , která se vztahuje i na rozhodování o rozkladu. Podle městského soudu tudíž lhůta k vydání rozhodnutí nemohla skončit dříve než dne 8. 7. 2024 a zcela jistě neskončila již dne 6. 6. 2024, jak se domnívala stěžovatelka, která žalobu podala již dne 15. 7. 2024. S ohledem na to stěžovatelka před podáním žaloby ani účinně nevyčerpala prostředek ochrany proti nečinnosti v režimu , neboť i ten využila ještě předtím, než uplynula zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení městského soudu jako celku, avšak svou argumentaci směřuje pouze proti výroku III, tzn. nepřiznání náhrady nákladů řízení. Považuje jej za nesprávný, nespravedlivý a rozporný s předchozí judikaturou správních soudů. Stěžovatelka upozorňuje na to, že ministr zdravotnictví nerozhodl o rozkladu ani ve lhůtě 60 dnů od podání rozkladu, jelikož rozhodnutí vydal až dne 24. 7. 2024. Co se týče rozporu s předchozí judikaturou, stěžovatelka se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -47 ze dne 4. 11. 2003, č. 358/2004 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v něm podle stěžovatelky vyloučil, že by v řízení o rozkladu bylo možné obdobně aplikovat pravidlo , podle něhož se lhůta k vydání rozhodnutí o odvolání počítá od předání spisu prvostupňovým orgánem orgánu druhostupňovému. Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelky městský soud opomněl zohlednit. Kdyby tak učinil, musel by podle ní dojít k závěru, že její žaloba by byla úspěšná a měla jí náležet náhrada nákladů řízení. V postupu městského soudu tedy stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle d.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je také přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala jiné prostředky ochrany, jak požaduje .

5. K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. y). Jeho úkolem je podle y ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení u chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

6. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zvlášť zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2021, bod 20). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2023, bod 15).

7. Stěžovatelčina argumentace je vedena převážně v rovině podústavního práva. Dovolává se jednak toho, že ministr zdravotnictví (nakonec) rozhodnutí vydal po uplynutí 60denní lhůty, jednak polemizuje s tím, od kdy se měla tato lhůta počítat ? k tomu v podstatě míří její námitka, že městský soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. . Aniž by musel Ústavní soud podrobněji přezkoumávat správnost úvahy městského soudu o počátku běhu lhůty pro rozhodnutí o rozkladu, je zřejmé, že svými argumenty stěžovatelka nemůže ústavně relevantním způsobem zpochybnit úvahy městského soudu vycházející z a 7 a z úpravy žaloby proti nečinnosti.

8. Jak plyne z , zákon předpokládá úspěšné uplatnění nečinnostní žaloby až tehdy, když už marně uplyne lhůta pro vydání rozhodnutí a kdy k nápravě nevede využití jiných prostředků ochrany proti nečinnosti. To bylo východiskem úvah městského soudu. Vycházel sice z toho, že lhůta pro vydání rozhodnutí počíná běžet až s postoupením spisu, nikoli se samotným podáním rozkladu (body 10 a 11 napadeného usnesení), což stěžovatelka rozporuje. Ovšem ani změna v určení počátku běhu lhůty, jíž se stěžovatelka domáhá, by nemohla zvrátit závěr, že v den, kdy stěžovatelka podala podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti (tzn. dne 12. 6. 2024), ještě lhůta pro vydání rozhodnutí zjevně nemohla uplynout. I kdyby tedy lhůta běžela už od podání rozkladu dne 7. 5. 2024, stále obstojí závěr městského soudu, že stěžovatelka před podáním žaloby účinně nevyužila jiných prostředků ochrany proti nečinnosti, jelikož podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti podala předtím, než k nečinnosti došlo (přitom samotný závěr, že se uplatnila zákonná lhůta 60 dnů pro vydání rozhodnutí podle , stěžovatelka ústavní stížností nerozporuje). To, že nakonec bylo o rozkladu rozhodnuto později než po 60 dnech od podání rozkladu, na tento závěr nemá dopad.

9. Stěžovatelčina námitka opomenutí dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, která se měla odrazit v nesprávnosti dílčího závěru městského soudu, tedy neodhaluje žádnou ústavně relevantní vadu právních závěrů městského soudu. Uvedené pochybení městského soudu totiž, jak je výše řečeno, nic nemění na faktu, že stěžovatelčina žaloba proti nečinnosti byla podána předčasně. K tomu Ústavní soud dospěl i s přihlédnutím ke svému předchozímu závěru, že nevyčerpání jiného prostředku ochrany proti nečinnosti před podáním nečinnostní žaloby může být důvodem hodným zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení při následném zpětvzetí žaloby (srov. bod 56 nálezu

sp. zn.

ze dne 24. 8. 2021).

10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle a 4 nese každý účastník řízení své náklady sám, pouze v odůvodněných případech podle výsledku řízení může Ústavní soud náhradu nákladů uložit. K tomu Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech. Vzhledem k výsledku řízení takové výjimečné okolnosti neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2024

Kateřina Ronovská v. r.

předsedkyně senátu