Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1972/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Miky, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 4, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. -264, v rozsahu výroku I., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Adély Mikové, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na přednostní projednání podle , o Ústavním soudu, eventuálně s návrhem na odklad vykonatelnosti podle , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Soudy zpětně rozhodly o zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) vůči jeho dceři (žalované; dále též "vedlejší účastnice"). Mezi účastníky bylo sporné pokračování v profesní přípravě vedlejší účastnice, které bylo klíčové pro stanovení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti.

2. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a přístup k soudu podle d ("Listina") a zasaženo do jeho majetkové sféry v rozporu s y.

II. Skutkový stav a řízení před obecnými soudy

3. Stěžovatel je žalobcem v řízení o zrušení vyživovací povinnosti otce k dceři (vedlejší účastnici). Konkrétně se domáhal zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 17. 9. 2018 do 17. 9. 2021 a za dobu od 18. 9. 2021 do budoucna. Žalobu podal s odůvodněním, že se vedlejší účastnice jako zletilá domáhá provedení exekuce pro tvrzené dlužné výživné, avšak je schopna se živit sama.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 (jako soud prvního stupně) ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2024, čj. -207, stanovenou vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastníci zrušil s účinností od 27. 11. 2018 (výrok I.) a návrh na zrušení vyživovací povinnosti za období od 17. 9. 2018 do 26. 11. 2018 zamítl (výrok II.). Pro řízení bylo podstatné zkoumat účelnost, potřebnost a návaznost studia. Vedlejší účastnice studovala ve školním roce 2017/2018 v prezenční formě na veřejné vysoké škole bakalářský humanitní obor, kam nastoupila po roce pomaturitního studia angličtiny. Studium ukončila v listopadu 2018 pro nesplnění podmínek pro zápis do druhého ročníku. Poté nastoupila na soukromou vysokou školu v prezenční formě studia, věnovanou vizuálnímu a literárnímu umění. Toto studium řádně ukončila a nabyla titul Bc. (dne 17. 9. 2021). Školné za vedlejší účastnici hradila její matka. Po absolutoriu byla dívka do května 2022 vedena na úřadu práce a poté jeden rok pracovala jako vedoucí směny na pobočce řetězce přírodní a veganské kosmetiky. Stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce na dlužné a běžné výživné, soud však k návrhu stěžovatele exekuci zastavil z důvodu promlčení a ve zbytku stěžovatele odkázal na řízení o zrušení vyživovací povinnosti. Obvodní soud měl za to, že vyživovací povinnost stěžovateli zanikla již při prvním (neúspěšném) ukončení studia v listopadu 2018. Podle soudu totiž nebylo prokázáno, že by se poté řádně, soustavně a cílevědomě připravovala na výkon budoucího povolání studiem na další vysoké škole, vedlejší účastnice navíc byla schopna se sama živit.

5. Napadenou částí rozhodnutí Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu tak, že zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici řízení až s účinností ode dne 18. 9. 2021. Okamžik skončení vyživovací povinnosti tedy vázal až k druhému - úspěšnému - ukončení studia. Nesouhlasil s obvodním soudem, že vedlejší účastnice neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně účelnosti druhého (úspěšného studia). Na výzvu soudu totiž reagovala rozsáhlým vyjádřením, v němž akcentovala perfektní studijní výsledky, setrvalou snahu získat zaměstnání v novinářském oboru a souběžnou (dobrovolnickou) činnost korektorky ve spolku zaměřeném na ochranu zvířat (šlo tak v podstatě o činnost v oboru). Obvodní soud měl k dispozici (i jiné) dostatečné podklady ve spisu pro závěr, že stěžovatelka břemeno tvrzení a důkazní unesla. Až do získání titulu Bc. se soustavně a účelně připravovala na budoucí povolání, přičemž obě studia na sebe bezprostředně navazovala.

III. Argumentace v ústavní stížnosti

6. V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že bylo rozhodnutí městského soudu pro stěžovatele překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Vyhlášení a ústní odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rovněž považuje za nepřiměřeně krátké. Odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné. Trvání na vyživovací povinnosti po 18. 10. 2018 je podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel považuje výsledek řízení před soudy za nemravný a "nehorázný" s ohledem na vystupování vedlejší účastnice vůči němu. U vedlejší účastnice nejsou ode dne 27. 11. 2018 splněna základní zákonná kritéria pro nárok na opakované platby dávek výživného ve smyslu ustanovení , ("o. z.") a o. z. Zletilá měla osvědčit povinnému rodiči, že stav odkázanosti na výživu trvá, a že výživné i nadále nutně potřebuje. Vedlejší účastnice přitom na kontakt stěžovatele nereagovala. Stěžovatel s ohledem na majetkové poměry v rodině odmítá argument dcery, že s otcem nekomunikuje z toho důvodu, že v roce 2012 opustil rodinou domácnost. Dále poukázal na procesní postup vedlejší účastnice, která zejména odmítla provedení účastnického výslechu. Uvedl, že exekučnímu soudu vedlejší účastnice v odpovědi na přípis sdělila, že v době, za které se exekučním návrhem domáhá zaplacení výživného, plnohodnotně pracovala. Ve zbytku stěžovatel setrval na své dosavadní argumentaci o účelovosti studia.

7. S ohledem na výši dlužného výživného pro oprávněnou dceru stěžovatel navrhl přednostní projednání ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu. V případě, že by Ústavní soud nepovažoval přednostní projednání za vhodné či možné, eventuálně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle .

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

V.

Posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti ( y). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.

10. Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám (nález

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2024). V obecné rovině platí, že výživné představuje nárok samotného dítěte. "Náleží dítěti", protože směřuje k zajištění jeho péče a uspokojení jeho potřeb. Rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost mají oba rodiče a oba rodiče mají sledovat potřeby dítěte a životní milníky, s nimiž se zvýšení potřeb dítěte pojí, například v souvislosti s přechodem na vyšší stupeň vzdělávání (srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2024).

11. Zrušení výživného zpětně může významně zasáhnout do práv dítěte, i když je potomek již zletilý. Při posuzování vyživovací povinnosti rodiče zejména vůči zletilému dítěti nelze přehlížet, že vyživovací povinnost rodiče úzce souvisí s právem oprávněného dítěte na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu garantovaným v y. Ústavní soud také v minulosti vyslovil, že je-li ve sporu o výživném porušeno právo oprávněného dítěte na soudní ochranu podle y, může to v konečném důsledku znamenat zásah i do práva podle y [srov. nález ze dne 7. 4. 2010

sp. zn.

(N 73/57 SbNU 9)]. Právo na svobodnou volbu povolání a na přípravu k němu lze podle y uplatňovat pouze v mezích zákona, který pro ně stanoví podmínky. Tyto meze však musejí být stanoveny, vykládány a uplatňovány ústavně konformním způsobem [srov. nález ze dne 6. 3. 2012

sp. zn.

(N 44/64 SbNU 521), bod 27, a tam uvedenou judikaturu], a to rovněž s ohledem na majetková práva rodičů.

12. V rovině práva podústavního poskytuje základní právní rámec již citovaný . Podle o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle téhož zákona výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Při konkrétní aplikaci o. z. je podstatné posoudit, zda se potomek cílevědomě a soustavně připravuje na budoucí povolání. Pokud takovou přípravu činí, jde o společensky přijatelnou alternativu k výkonu pracovní činnosti, a k zániku vyživovací povinnosti rodiče tudíž nedochází. Naopak není-li podmínka cílevědomé a soustavné přípravy naplněna, nelze po rodiči spravedlivě požadovat, aby dále vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku k osobnímu rozvoji dítěte více nepřispěly.

13. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v obecné rovině nelze zavázat rodiče vyživovací povinností ke zletilému dítěti v případě, kdy je jeho další studium jen účelové (srov. zejm. nález ze dne 30. 9. 2014,

sp. zn.

). Případné pauzy ve studiu s ohledem na dílčí neúspěch musí být odůvodněné a vyplněné jinou relevantní přípravou (srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2024). Soudy přitom zohlední i časové možnosti přivydělání si formou brigád nenarušujících studium.

14. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je sporný moment, od něhož se již vedlejší účastnice s ohledem na svou zletilost a ukončené studium byla schopna sama živit, resp. k jakému okamžiku zanikla vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dceři. Rozdílné posouzení tohoto momentu oběma soudy je spojeno s právním posouzením skutečností, které nalézací soud zjistil z provedeného důkazu (z reakce vedlejší účastnice na výzvu dle a 3 , ).

15. Obvodní soud konkrétně vyzval vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala, že se po ukončení studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy cílevědomě a soustavně připravovala na budoucí povolání. Ve svém rozhodnutí obvodní soud rekapituloval odpověď vedlejší účastnice, resp. její tvrzení, že se připravovala z jejího pohledu řádně, navázala příbuzným studiem, že se v rozhodném období ucházela o práci v oboru a byla angažována v neziskovém sektoru. Odpověď, kterou obvodní soud ve svém rozhodnutí rekapituloval, vnímal městský soud v napadeném rozhodnutí odlišně (podle jeho právního posouzení vedlejší účastnice na neúspěšné studium bezprostředně navázala v blízkém oboru a dosáhla zde velmi dobrých výsledků, přičemž školu úspěšně ukončila v řádném termínu; s ohledem na to jí náleželo výživné i během druhého pokusu o studium vysoké školy a teprve po jeho dokončení byla její příprava na budoucí povolání završena). Konkrétní reakce vedlejší účastnice (její obsah) tak nebyla pro stěžovatele ničím novým či překvapivým. Stěžovatel pouze nesouzní s právními závěry, které městský soud z odpovědi na výzvu dovodil. Pouhý nesouhlas s právním názorem učiněným obecnými soudy nemůže být opodstatněným důvodem ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 26. 6. 1995

sp. zn.

(N 39/3 SbNU 281)].

16. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura Ústavního soudu připouští [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2009 (bod 4), usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (bod 5), usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2009 (bod 6)]. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a v projednávané věci bylo zřetelné, co považoval soud za rozhodující pro své rozhodnutí. V tomto ohledu Ústavní soud pochybení neshledal.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti považoval za nepřípustné, že vedlejší účastnice s ním nadále odmítá komunikovat a reagovat na jeho právní přípisy údajně s ohledem na to, že v roce 2012 opustil rodinou domácnost. Míra komunikace vedlejší účastnice vůči stěžovateli však nemá vliv na zánik vyživovací povinnosti ve smyslu § 910 o. z. a § 911 o. z.

18. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, protože případ projednal bezprostředně poté, co se s jeho okolnostmi seznámil. Eventuální návrh na odklad vykonatelnosti jinak sdílí osud ústavní stížnosti, která byla odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2024

Daniela Zemanová v. r.

předsedkyně senátu